dobytí Hradiska

Datum: 14.02.2009
Autor: Mapař

Autobus sjíždí z dálnice a za Jihlavou vidím menší sněhovou kalamitu. 20 až 25 čísel by nebylo tak moc, ale vítr nakládá na silnice pořád nový sníh. Směr zítřejší vyjížďky začíná být jasný: Česká Kanada, což je v nejkratším provedení 150 km. Sníh, led a vítr už je připraven. Třešničkou na dortu má být výstup na kopec Hradisko. Ten s necelými 760 metry není nejvyšším bodem vysočiny, ale jeho skalnatý vrcholek se mi líbí víc, než neslaná nemastná plocha na Javořici bez jakéhokoliv výhledu. Radkovi posílám SMS s pozvánkou na 150 km zledovatělého humusu, ale asi to není dost atraktivní.

Před desátou mířím z Lesné na Šumnou a v neustálém protivětru poprvé zaberu za zadní brzdu. Místo kýženého zpomalení se ozývá jen skřípění kovu o kov. Super! Při minulé nedělní vyjížďce do Jaroslavic jsem dorazil destičky zadní brzdy a teď se hrnu na vysočinu s jedním funkčním brzdovým okruhem.

U cedule vyznačující hranici okresu končí nudný asfalt a začíná silniční mix. Je to směs povrchů z asfaltu, vody, ledu a sněhu. Silničáři to jako gesto dobré vůle jemně popráší kamínky. Asi v takovém množství, jako když sypete rybičkám krmení. Na posledních dvou kilometrech před Jemnicí terén umravňuje i motoristy a mě jen pomalu míjí dlouhá barevná šňůrka aut.

Za Jemnicí si mohu trochu vydechnout, protože do Dačic vede dobře udržovaný asfalt. Jen protivítr je tak silný, že ani zde nemohu jet rychle. Celá cesta do Dačic vzdálených od Znojma asi 60 kilometrů dnes trvala 3 hodiny. To je hodně. Musím spěchat, protože plácat se na zpáteční cestě po setmění někde u Jemnice na povrchu měnícím se každý metr by byla šílenost. Vcházím do restaurace jako jindy, ale rovnou zamířím na záchod, doplním vodu a táhnu pryč. Vrchní mohou oknem ještě zahlédnout, jak do sebe házím několik Disko sušenek a mizím v dáli.

Cesta pokračuje na severozápad k Řečici a Velké Lhotě. Pozvolna vystoupá o 100 metrů, ale na málo udržované silničce ten výškový rozdíl stačí k dosažení příjemnějšího povrchu z kompaktního uježděného sněhu.

Od Velké Lhoty odbočuje menší asfaltka k samotnému Hradisku. Stoupání je dost výrazné a zjišťuji, že zamrzl převodník. Vpředu tak zůstává prostřední placka. Až k osadě s „poetickým“ názvem Poldovka je cesta naštěstí prohrnutá. Naštěstí proto, že vím, jaké pak bylo tažení kola hlubokým sněhem až k vrcholku. Připomnělo to vysokohorskou turistiku. Je to ten styl stoupání, kdy uděláte 10 kroků, chvíli to rozdýcháváte, dalších deset kroků, ... Nakonec opřu kolo o strom a prohlížím skálu. Není to vůbec nic lezeckého, ale je tak opatlaná ledem, že bych se o ni bez hřebů na botách ani nepokoušel. Zato s nimi jsem během chvilky nahoře a pořizuji trofejní snímek zimního Hradiska.

Pokud jsem někoho inspiroval, připomínám ještě potřebu vrátit se odtamtud domů. To je v zimě dobrá sranda. To co přes den roztálo, začíná zamrzat a chvílemi není vůbec jasné, zda máte pod sebou suchý asfalt, mokrý asfalt, nebo rovnou led. Právě to mě při zpáteční cestě jednou sundalo ze sedla. Alespoň pomáhal vítr.