Vinobraní

Datum: 17.09.2009
Autor: Mapař

Jirka Lukeš dodal na prodloužený víkend atraktivní náplň v podobě sběru hroznů, pití vína a lezení. Poslední dvě aktivity samozřejmě nebudou prováděny najednou. Laďka k celé akci dodala lidi. Jak z rozhovorů vyplynulo, křestní jména se v jejím adresáři běžně vyskytují po třech kusech od každého. Je proto z čeho čerpat. Laďka sama se zasekne ještě den ve škole. Tak jen zapůjčí auto a odjíždíme.

Cesta ubíhá rychle. Mineme Brno a už už se blížíme k cíli ve Velkých Bílovicích, když auto z neznámých příčin zastavuje. První pokusy ho oživit byly založeny na restartu s tím, že by Windows mohly znovu naběhnout. Chvíli to vypadá, že se „oprava“ povedla, ale vzápětí motor zase chcípne. Dalším krokem byla prohlídka motoru. Ukázalo se, že kabely levitují nad kontakty baterie, takže magnetické pole v cívce startéru generuje jen řidičova síla mysli. Tím se Jirka prozradil. Zjevně je Jedi. Vyřešení problému s kontakty na baterce nás bohužel ukolébalo, takže v klidu opouštíme benzinku, ke které jsme se zatím stačili dostat.

Motor zase chcípne. Jsme v odstavném pruhu dálnice asi 10 km od cíle. Jirka u dalších účastníků v jiných autech začíná domlouvat odtah auta a odvoz lidí. Opětovné nastartování motoru nikam nevede. Karlovi se nelíbí kouř z výfuku a mě zvuk rozemílané oceli. Kontrola hladiny oleje neukazuje nic katastrofického. Zato výstražný trojúhelník mezitím dostal od nějakého řidiče ťafku. Když se ho pokouším dát dohromady, aby plnil svoji funkci, zjišťuji ztrátu součástky držící reflexní pásku.

Pomohla čtveřice Jirkových kolegyň z Metrostavu. Dana, Monika, Jitka a Magda. Dana se ujímá řízení. Vidíme dodávku odtahovanou menším osobním autem. Na takhle pomalou jízdu po dálnici už musí mít docela kuráž. Konec tažného lana je zajištěný Karlovou horolezeckou karabinou, protože nic lepšího se vyhrabat nepodařilo. Karabina kupodivu vydrží. Jirkovy kontakty naštěstí postačují i na vyřešení odvozu. Neponechávám orientaci náhodě (auto už je odtažené i s torzem výstražného trojúhelníku) a postavím se v reflexní vestě hned vedle dálnice. Jeden z řidičů mě míjí a zastaví asi o 200 metrů dál. Ale je to někdo jiný. Odvoz máme o několik minut později s Petrem Koukolíkem. Akorát to vychází na obsazení aut a nebude zapotřebí nikoho přihodit do kufru.

V samotných Bílovicích jsem trochu mimo, jak za tmy pendlujeme mezi jednotlivými místy. Naštěstí se mě dvě ze čtyř přímo netýkají. Stačí penzion a sklípek. Ta dvě místa jsou něco přes kilometr od sebe a ke sklípku si zajdeme z penzionu pěšky.

Ukazuje se, že vinařství poněkud vybočuje z řady. Dostáváme k ochutnání vína zrající v dřevěných sudech na kvasinkách jen s nezbytným minimem přísad. Ani používání barykových sudů není dle oficiálních metodik známých ještě ze zemědělky. Vína přímo ze sudů potřebují chvíli na odvětrání a i jako laik poznám, že se po několika minutách převalování ve sklenici změní. Na rozdíl od jiných vín by měly chvíli vydržet i po otevření lahve a ve chvíli psaní tohoto článku se zdá, že je to pravda. Končím „už“ ve dvě. Někteří se zdrží do tří. Na další den máme slíbenu nevolnickou práci ve vinohradu pod dohledem vedoucího s karabáčem.

Ráno jsem zvědavý, kolik má devítiocasá kočka ocasů dle ČSN. Ale sběr nakonec nebyl přehnaně náročný. I tak nasbíráme kolem 2000 litrů. V prvních řádcích rozlišujeme mezi bílými a červenými hrozny, protože odrůdy jsou na starší vinici namixované. Sbíráme jen bílé a jen zralé. Abych nedával do kyblíku nezralé hrozny, v nejistých případech zkouším chuť. Je to ideální test na cukrovku. Když se dožiju konce řádku, jsem zdravý. V horních řádcích bude sběr daleko přehlednější. Odstopkování a lisování jde překvapivě rychle. Za vlečku stačí připojit masivní hadici a spustit šneka. Stroje si s nasbíraným objemem velmi rychle poradí.

Po práci se blíží jednak Laďka, jednak další večer u vína. U auta se mezitím podařilo najít původní příčinu potíží: Ukazatel paliva ukazoval nesmysly. Ve skutečnosti v nádrži žádné palivo nebylo. Jak řídí Laďka, tak asi není palivo zapotřebí, ale Jirkovy nadpřirozené schopnosti stačící k nastartování bez baterie nestačí pro jízdu na sucho. Krom šťávy dostalo autíčko nový palivový filtr místo původního ucpaného.

Ladčin cestovní plán byl na poslední chvíli upraven. Jirka ji vyzvedával v Břeclavi. Zdá se, že Laďku ani tak nedojímá neplánovaná zastávka v odstavném pruhu dálnice, jako spíš nápad nastříkat na něj klubové logo. Po další ochutnávce se vydáme pěšky na Hradištko. Slunce zapadá. Nastávajícím šerem duní zvuky plynových děl z vinohradů. Kolem nás je řádků na stovky a možná tisíce podobných sběračských exkurzí z Prahy. V mapách bývá toto místo chabě označené, tak přidávám link.

http://www.mapy.cz/#mm=FP@x=138825720@y=131691432@z=17

Ráno konečně nastává okamžik, kdy je osmičlenná skupina zase mobilní. Než vyrazíme na Pálavu, uděláme si výlet na Vrbici. Tentokrát autem. Horní část obce je prorostlá vinnými sklípky, takže připomíná Hobitín. V souvislosti s obcí Vrbice se používá místo "jít do Vrbice" "jít na Vrbici". Je to proto, že tato obec je v širokém okolí nejvýše položená. Nezdržíme se zde dlouho. Cestou z tohoto Hobitína potkáme i opravdového hobita rážejícího ořechy. Má na hlavě starší motorkářskou přilbu a v očích pohled, který nebyl k vidění ani v Pánovi prstenů – no dobře. Možná ve třetím dílu u prokleté armády.

Vinobraní skončilo. Přesunujeme se ke skálobraní. Oproti ranním mrakům je krásně a teplo. Přesto vše připomíná blížící se podzim. Laďka vybírá z průvodce cesty. Na začátek bude jedna pěkná trojka k vyhlídce, na kterou jdeme téměř všichni. O několik dní později se dozvídám, že zde Karel zadržel kámen mířící směrem ke mně.

Následuje ta samá vyhlídka, ale po těžší cestě o pár metrů vedle. Při nástupu jsem opravdu rád za jištění shora. Když zde budu zítra natahovat lano, tak před prvním jištěním poletím dolů asi na čtyřikrát. Nakonec je útes přes několik délek lana. To už je pěkný výlet. Od předchozích se liší tím, že by se z něj poněkud hůř zdrhalo. Ten den ještě lezu jinou cestu s Laďkou a na konci si oba chvíli vychutnáváme vyhlídku.

Navečer kupujeme burčák a hledáme místo na spaní. Jirka má tip na plac. Za tmy přijíždíme k louce u vody. Pár kroků vedle je otevřená hospoda. Původně jsem pro podobný večer uvažoval o špekáčcích k táboráku. Představa se ukazuje velmi naivní. Frčí zde úplně jiné zboží. Po ránu zbyde na lezení ještě část neděle.

V neděli je Laďka z ničeho nic nějaká nabroušená, takže skutečně jen minimum. Jedna z včerejších cest, která je normálně jištěná. Respektive - předtím mě posílala na jednu nejištěnou, z čehož jsem raději vycouval.

Další fotografie lze nalézt na albu Jirky Lukeše.

http://picasaweb.google.com/foto.lukes/Vinobrani_2009?feat=email#