pohoda ve Středohoří

Datum: 17.04.2010
Autor: Mapař

Dostává se mi do spárů návrh na sobotní vyjížďku v Českém Středohoří a nedělní Lezení na Bořni (prý je takové pro všechny). Ve čtvrteční večer tak obratem měním plán na víkend. Tentokrát se mi rýsuje totální pohoda, protože trasu nevymýšlím já, nic moc na místě nehlídám, jenom pojedu s ostatními a budu si užívat jara. Jenom přibalím něco na pití.

Určitá drobná mrzutost je krátce po výjezdu s klikami. Levá začíná vrzat, což je předstupeň začínající vůle. Takový imbus zde bohužel nemá nikdo a já také ne. Jet se s tím dá a jenom pouštím větší porci síly na pravou stranu. Na první krátké zastávce vytahuji láhev (pitný režim je třeba dodržovat) a jak po ni Jarda sáhne, pořizuji "kompromitující fotografii". Opárenské údolí se zdá být příjemnější, i když trochu delší cestou na Lovoš. Ale až nahoru k mému překvapení nejedeme.

Očekával jsem něco, v čem bude dost místních silniček a pojedeme pořád nahoru a dolů. Výběr cest od Jardy Hajného příjemně překvapil. Na to, jakou krajinou jedeme, se zase tak hrozně nenadřeme. Navíc se zde daří omezit asfalt. Často jsme v někde v terénu na nějaké dobré cestě. Protože jedeme pomalu, tak u toho dokonce prachsprostě odpočívám a relaxuji.

Až na jednu výjimku, kdy přece jen trochu vystrkuji tykadla: Zvlášť do táhlých kopců se skupina trhá. Nic dramatického, ala jak zmerčím tuto situaci, cpu se někam doprostřed kvůli zachování spojitého vizuálního kontaktu. Naštěstí to probíhá v duchu nejlepších tradic nedělních vyjížděk, a na ty vzadu se čeká.

Dokonce ani Tereza nijak neprotestuje. Když jsem ji ve vlaku popisoval očekávaný profil cesty kdekoliv ve Středohoří, trochu ji to znejistilo. Nemá letos najety nějaké tisíce kilometrů a kolo si kupovala včera. Přesto se držela bez nějakých problémů. Dokonce by ty kopce jistě mohla dát o trošičku rychleji, ale vzala si k srdci poznámku o tom, že tohle opravdu, ale opravdu nejsou závody.

První opravdu delší zastávkou byla Labská vyhlídka. Je zde tolik času, že se konečně podívám do mapy a z charakteru krajiny vypátrám, kde vlastně jsme. Významnou stopou je záhyb Labe a umístění lomů na protějším kopci – Deblíku. Mám to.

Bodem programu je objezd Milešovky a posezení v Milešově. Tam se zastavíme alespoň na polévku. Moc nerozumím Ladčinu odmítnutí polévky, protože i když člověk nic nedělá, už je tak trochu čas. Ale chuť být nemusí. Dobře. Cestou nelézáme několik zajímavých skulptur. Jsou takové, že původní myšlenku z nich asi nepoznáte, ale do krajiny padnou. Když se snažím z fotografie dodatečně určit, kde jsou tyto skulptury (čas a časová posloupnost, druh cesty, směr cesty - dle vrženého stínu) vychází mi jedině cesta z Bíky do Černčic. Další hádankou byly fotografie jízdy mírně do kopce lesem po silnici. Směr k západu a na jihu nějaká hora. Nalézám jediné místo, do kterého to pasuje. Zřejmě objíždíme Hrádek.

Jarda ukázal možnosti kudy jet na mapě. To ano. Ale u mě je prakticky bez šance si to zapamatovat. Na druhou stranu: Mohu si dát skládačku jednotlivých indicií dohromady.

Pod Košťál se dostáváme docela brzy. Pamatuji si, že Jarda trochu váhal hnát ostatní nahoru, ale jak už jsem se dostal k vyjádření názoru, pak jsem byl jednoznačně pro. Z podzimního průzkumu před tehdejší společnou vyjížďkou totiž vím, jak je ta zřícenina trapně blízko a jaký je tam výhled. Také si pamatuji poněkud těžší výjezd. Zasekl jsem se na něm i dnes a nezdálo, že by kritické místo někdo dal. Na druhou stranu: Jarda i Laďka poté projevili dobrou vůli znovu nasednout na kolo a těch cca 100 m dojet.

Košťál nezklamal. Dokonce bylo chvílemi možné zahlédnout Laďku, jak se v hřejivý jarní podvečer kochá na slunci výhledem a NIC NEDĚLÁ. Skutečně jsem (víceméně) neměl nic vypito a toto se doopravdy stalo. ? Ale v jiném směru si reputaci uhájila: Neprozřetelně zažertuji, že vnitřkem je cesta na hradby s obtížností 1, a po vnější stěně 3. Mohlo mě napadnout, že obtížnost 3 si dá i v SPD.

Následuje sjezd někam k Boreči. Jarda se zmiňoval o překvapení z Anglie a tady ... skutečně je. Skutečné busy typu double-decker přímo z Londýna. Alespoň tomu odpovídají názvy linek. Je jich zde několik. Kromě nich další vozy. Vše je přístupné, takže lze na chvíli nasednout do originál anglického autobusu. Poblíž je zanedbané stavení, ze kterého štěkají psi. Buď tam někdo doopravdy bydlí, nebo ti psi zatím přežívají z fyzických ostatků někdejšího majitele.

Zbývá průjezd Opárenským údolím do Lovosic. Přijedeme tak akorát na to, abychom ještě mohli zajít do hospody a dát si dlabanec. Pak svezení slůnětem do Prahy. Na dnešku už není co zdokonalovat.