Dom

Datum: 22.07.2010
Autor: Mapař

Odjezd je naplánovaný až na čtvrteční večer. Pojedeme přes noc a budeme se za volantem střídat. Bude to po dálnicích, s navigací při minimálním provozu, takže dobré. Jen bude zapotřebí přetočit svoje biologické hodiny. Když přicházím na parkoviště, chrastí mi mezi vybavením 2 plechovky silné kávy. V jistém smyslu to má být premiéra: Po autoškole na střední škole jsem řídil auto tak možná 3x. Teď povalím v noci přes pár zemí. Laďka tohle ví a nechává ji to klidnou. Pro Mariánu si raději tuhle informaci nechávám až do cíle – má-li se cestou vyspat.

Až úplně nakonec se ukáže, že i Mariánka má pro nás jedno překvapení: Svůj úsek z Rozvadova odřídila v pohorkách. Nevěřil jsem, že bych mohl být o něco klidnější, když se volantu chopím já sám, ale tma a déšť udělaly svoje. Párkrát jsem slyšel Mariánčinu poznámku, že v tomhle opravdu moc nevidí. V tom mám trochu výhodu. Někdy kolem 3 hodiny se dostávám ke kormidlu, abych projel dlouhým stínem Morie až kamsi do Švýcarska. Mám-li být fér, nemusel jsem tak dlouho. Ale bylo by škoda nevyužít to kafe, dokud skutečně odvádí svoji práci.

Po zhruba 4 hodinách opět přebírá řízení Laďka, aby dojela do obce Randa. Na části cesty využijeme železniční přepravu. Zde se objevují vzpomínky na moji VHT prvotinu. Před výstupem na Mont Blanc se prováděla aklimatizace někde v této oblasti na horách Allalinhorn a Alphubel. Z té doby si pamatuji příjezd železničním tunelem.

V obci Randa je zvolen umírněný postup. Vzhledem k deštivému počasí zůstáváme nějakou chvíli pohodlně rozvalení v sedadlech a zdřímneme si. Myšlenku na odklad o jeden den se naštěstí daří nějakým humánním způsobem sprovodit ze světa. Jednak bychom se mohli na optimální počasí hodně načekat, jednak už by ve větší výšce nemusely být srážky tak vydatné, jako když každá kapka projde půldruhým kilometrem mlhy navíc, krom toho by nad 3000 m už ani nemusely být tekuté a nakonec: Jakmile jednou zaujmeme pozici v horním tábořišti, pak jsme na krátkou chvíli pěkného počasí připraveni. Bude ještě potíž s hledáním parkoviště, ale někdy kolem poledne jdeme.

Existují názory, že v dnešní době se hodí využívat víc chaty a nezabývat se nošením stanů a spacáků. Tohle není náš případ. Výprava na Dom je pouze aklimatizace před zdoláváním Chan Tengri v Kyrgyzstánu. Jdeme nahoru s plnou polní a je to tak správně. Samotného mě po měsících prosezených v kanceláři překvapuje ta dřina. Už jsem trochu odvykl. Cestou není počasí nic moc, ale neprší.

Stoupáme na Domhütte. Je to chata ve 2940 metrech. Zjišťuji problém, který bude vhodné ještě nějak vyřešit. Mám sice termosku na 1,5 litru, ale to není na dlouhé stoupání žádný zázrak. V praxi bude třeba častěji někde dobírat vodu, nebo častěji rozpouštět sníh, nebo se tahat s další flaškou. Prozatím vyjdu z toho, že přežití je o improvizaci a na místě „kde se nikde nedá nabrat voda“ doplňuji tekutiny: Už jste například někdy olízli větvičku obalenou oroseným jehličím? Nebo jste vysrkli (čistou) vodu v místě, kde protékala po plochém kameni? Nejsem na poušti. Jde to. Ostřílené borkyně jako Laďka nebo Mariánka pochopitelně takové základní chyby nedělají. Mají výbavy dost. Mariánka sice v této chvíli ještě úpí pod váhou zavazadla, ale za necelých 48 hodin mě soucit předje: Svoje současné tempo si nechá i někde nad 4,2 a já jen budu valit bulvy ve snaze držet krok.

Cestou v podstatě ani pršet nemuselo. K chatě přicházíme promočení zevnitř. Počasí nic moc. Laďka zavelí k přespání na chatě, což bez protestů odkývnu. Kdybych teď s odstupem měl porovnávat chatu s přenesením stanu o kus výš, tak možná před tlačenicí na chatě vyhraje ten stan. Ale je to takové „coby, kdyby“. Klíčová je voda. Původní informace byla „v tábořišti není a je třeba ji chodit brát k chatě“. Houby s octem. Přímo v tábořišti sice doopravdy není, ale asi 60 metrů od nejvyššího tábořiště ji bylo možné nabrat, co hrdlo ráčí (možná o pár metrů dál, než z kanceláře do Mc´Donald). Nějaké scházení až k chatě – neexistuje. Takto si užijeme pohodlné přespání na chatě. Večer se spouští sníh s deštěm a ráno neteče voda, protože zmrzla.

Ráno se konečně vydáváme utábořit. Cestou se Laďce zaplacená cena rozležela v hlavě a běží ještě zkoumat, zda není ubytování započteno s polopenzí. Nebylo. Ale cenově to vyspání připomíná polopenzi v nějaké běžnější chatě. Málo platné. Tohle (bohužel) není podkroví v Brnčálce.

Prohlížíme si několik míst pro stany. Laďce to nedá a chce ty nejvyšší. Aniž to možná tuší, bude mít v této volbě štěstí. Protože jsem ohledně informací o nedostupnosti vody v tábořištích umístěných pár metrů od tajícího ledovce (nenapsali náhodou tato moudra provozovatelé Domhütte?) trochu nedůvěřivý, hledám. Nejprve vhodná místa co nejblíže ledovce (led = voda), ale tam je nenacházím. Nenacházím je proto, že všechna vhodná místa jsou podmáčená a vyskytují se zde dokonce velké louže plné čisté vody. Ať už tak či onak, mám, co jsem hledal. Laďka s Mariánkou jen kousek odtud staví stan. Také se dám do díla.

Odpoledne si jdeme zaklimatizovat do sedla Festijoch ve zhruba 3700 m. V něm toto odpoledne končíme. Takto odpoledne už by ani nemělo smysl se sápat rozměklým sněhem někam nahoru. Je to poměrně jednoduchá dvojice pravidel VHT v těchto podmínkách:

• Stoupejte před úsvitem. Ledovec vám pomůže tím, že je po noci zmrzlý jak hovno a bude držet.
• Sestupujte ve dne. Ledovec vám pomůže tím, že jeho rozměklý povrch pohltí velkou část vaší polohové energie, která by jinak skončila ve vašich stehenních svalech.

Kus skály ze sedla Festijoch slaníme a vracíme se do tábora. Je v tom určitá dávka pohodlnosti. Komu by se chtělo dolů lézt, když lze prostě sjet. Následující tvrzení lze brát s mírnou rezervou. S mírnou znamená, že já sám bych ho jako pravdivé viděl, ale může záviset na umu, na síle, na nátuře … „Ze sedla Festijoch není potřeba řešit slanění. Jak ho vylezete, tak ho i slezete. Na to tam máte dostatek fixních lan.“ Takto jsme se dolů dostali příjemněji než slézáním.

Zanedlouho nastává drobná nepříjemnost, když se po pás propadnu do trhliny. Hrabat se z ní bylo, jako vyhrabávat se ze šlehačky. Všechno rozměklé. Nic pořádně nedrželo. Nakonec se podařilo položit trup na sníh a dostat nohy ven.

Přichází večer. Dopřáváme si čajový dýchánek u stanů a nastavujeme budíky na 3:00.

Ve 4 hodiny vyrážíme. Tentokrát už si konečně nezapomenu foťák, jako včera. Vrcholové foto bude, ale bohužel to současně k váze batohu docela přidá. Lidí je zde pomalu jako při výstupu na Mont Blanc. Všude tady cupitají osvětlené vláčky lidí nahoru. Za chvíli cupitáme také. I když mám určité velmi dobré konkrétní důvody doporučit ve větší výšce pomalý pohyb, zanedlouho předcházíme skupinu, která to doporučení bere až moc vážně. Že by tam opravdu v rozumné době došli, vidím jako mission impossible.

Ocitáme se nad včerejším aklimatizačním bodem. Výstup nepovede po hřebeni, ale klasikou po ledovci. Laďka včera zkoušela jít po hřebeni (je úspornější na stoupání) ale terén nechtěl držet. V těchto místech už byla znát Mariánčina specialitka: Minimální účinek výšky. Respektive alespoň v sérii oddělených chůzí. Po 10-ti či 20-ti metrech stavěla a vydýchávala. Sám funguji trochu jinak: Mám snahu držet menší výkon ale pořád. V rámci délky lana se to dalo řešit špatně ale alespoň něco. Nehodí se nechat strhnout k nějakému prudšímu pohybu, protože svaly v takovém případě mohou z krve vyluxovat víc kyslíku, než by měly. Mariánka nakonec ubrala až tváří v tvář nebezpečí, že mě nahoru bude táhnout.

Konečně Dom. Pořídíme s Mariánkou několik fotek a můžeme mazat dolů. Nemá smysl se na větru nějak moc zdržovat. Samozřejmě, při troše hledání se nějak závětří dá najít. Před výletem jsem nabízel myšlenku na přespání nahoře, ale nakonec jsem rád, že jsem rád. Samozřejmě by se to realizovat dalo, ale dřít se se vším až nahoru a zde se někam zavrtávat protentokrát oželím. Zde je zvyk označovat vrcholy náboženskými symboly doveden k dokonalosti. Je tedy fakt, že sem by se dost nadřel nejen Ježíš, ale i jeho popoháněči. Soška ukřižovaného má v tomto prostředí styl.

Otáčíme k návratu. Ve hře je pořád ještě myšlenka na sestup až dolů k autu, ale už z pouhé představy scházení o 3 výškové kilometry se osypávám. Nejsem na sestupy moc stavěný a zřejmě už do tábora budu přicházet pěkně na sračky. V tomto duchu raději varuji. Zde je ten úplně hlavní problém voda. Termoska na 1,5 litru je málo. Ideální by byla možnost zastavit a uvařit si další dávku čaje cestou, ale tento výlet na vrchol je bez vaření.

Slunce peče a pod dobrým oblečením přetápím. Jídlo se nedá považovat za problém. To je ten specifický případ, kdy se při dehydrataci ocucávání sněhu spíše VYPLATÍ. Kde bývá jinak problém? Potíž při doplňování tekutin sněhem obvykle spočívá v měrném skupenském teple tání. Na rozpuštění sněhu je totiž z těla odčerpána spousta tepla. Pokud je právě tepla nadbytek a výhledově není problém s doplňováním energie, pak už se dá něco dělat. Na místě se mi bohužel nepodařilo tyhle souvislosti vysvětlit, tak jsem tam za úplného zelenáče.

Otázku sestupu až k autu řeší situace při slaňování ze sedla Festijoch. Máme před sebou celou bandu svátečních horolezců: Nablýskané přilby, lana zářící novotou, sedáky ověšené karabinami. Teď s tím ještě umět. Přitom vrazit lano do borháku a slanit je po technické stránce úplně nudný úkon. Něco uměl jeden z nich. Spouštěl své kolegy dolů. Ti nebyli na spouštění moc zvyklí, takže se pokoušeli celou cestu normálně slézt. Mohlo to celé trvat půldruhé hodiny. Teprve pak se uvolnila trasa vhodná pro slanění. Ale dobře. Vlastně nám prodloužili aklimatizaci. Celé to představení jsme si užívali ve 3,7. Navíc tělo využilo příležitost se trochu zregenerovat.

Jsme už nedaleko tábora. Překvapuje mě Ladčina snaha najít místo, kde jsme vstupovali na ledovec. Chvíli nechápu. Až na dotaz zjišťuji, že se snaží najít odložené hůlky. Po chvíli hledání se doptá někoho, kdo je viděl. Netuší, že když je konečně najde a popadne, je to jen přechod na vyšší level: Hlásí se k nim totiž někdo jiný. Ve skutečnosti se stalo to, že dvoje hůlky úplně stejného typu byly ráno odloženy na téměř tom samém místě. Naštěstí se daří tuto situaci v klidu objasnit.

Je čas na poslední čajové dýchánky. Budíky nastavujeme protentokrát na 5:00. Někdy kolem zítřejší desáté hodiny máme odjet. Užívám si poslední večer v tábořišti. Laďka nabízí na uvaření nudle, tak po svých sušenkách a müsli rád přijímám. Plním termosku s tím, že tohle ráno už dělat nebudu.

Temnotou se ozývá pískání hodinek a bubnování malých ledových krupiček do stanu. Balení půjde v celku rychle. V 6 odcházíme. První část cesty se mi jde dobře. To je také klika, protože tou první částí jsou feraty. Jak pokračuji v sestupu, cesta se sice uhlazuje, ale čtyřhlavé stehenní svaly si berou volno. Takové dávky brzdění sestupu na ně nejsou. Naopak už zase překvapí Mariánka: Ke konci nasazuje takové tempo, že už nestíhá dokonce ani Laďka.

Dnes budu řídit jen hodinku. Když se navíc profláklo, že Mariánka má jenom pohorky, má od Laďky přístup k volantu zakázán. Skoro vše s výjimkou hodinové pauzy tak dnes odřídí Laďka. Na Německé dálnici se mi povede uhlídat limit 130 v domnění, že tohle je pořád ještě Rakousko. Jenom se divím, když mě ostatní většinou rychle míjejí. Na německé benzince se přidává stopař (jeho web je http://www.pincek.cz/) a vydrží s námi až někam k Praze. Odtud zkusí řidiče kamiónů.

Večer se po krásném výletu loučím a zbývá mi nějak vymyslet způsob, jak tuto Ladčinu iniciativu předělat na standardní placený zájezd (když už podniká v tomto oboru). Pointa je v tom, že se to nemá dozvědět Mariánka, jelikož to celé bylo ze staré známosti. Stačilo se tedy zapřísáhnout, že tato informace neunikne v historicky krátké době.