víkend na znojemsku

Datum: 09.10.2010
Autor: Mapař

Už někdy při výletu na Zugspitze se shodujeme na myšlence návštěvy jižní Moravy. Když se krátce před termínem ptám Laďky na přesnější údaje, zjišťuji komplikaci: Chce přijet s pěti dalšími lidmi. Že s sebou zase má Norberta, už nemůže překvapit. Ale ještě 4 je moc.

Ve výsledku si se Scottym, coby dalším Ladčiným kamarádem rozdělíme role: Zatímco Scotty vyřeší ubytování (a pitný režim), já si přes víkend budu hrát na průvodce. Má to být s ochutnávkou vína, tak se do středu mé pozornosti dostává pan Adámek (http://www.bilysklep.cz/). Poprvé jsem zde byl někdy před 7 – 8 roky a taková ochutnávka se nezapomíná. Výborné víno je jen jedna ze dvou částí. Druhou je způsob, jakým pan Adámek dokáže ochutnávkou provést. K mé nemalé radosti se podařilo ochutnávku objednat – dokonce na velmi rozumnou dobu v sobotu, kdy ke sklípku přijedeme rovnou z vyjížďky.

sobota

Dnes ukáži znojemsko zase trochu jinak. Minutu před devátou nám odjíždí vlak na Šumnou. Na Šumnou proto, že budeme objíždět vranovskou nádrž přes Bítov a vlak uzobne z docela dlouhé trasy 17 nudných kilometrů. Počasí přihrálo až neuvěřitelným způsobem. Takový krásný podzimní den vyloženě vybízí k pohybu po dobré cestě a kochání se okolní krajinou. Takový způsob cyklistiky navíc přihrává na smeč Laďce (protože má na chodidle zlomený prsteníček a neměla by chodit) a Marušce (terén pořád nahoru a dolu asi ne).

Až k Cornštejnu neopustíme asfalt. Pak si dopřejeme vyhlídku nad hradem. Výhled na hrad prozrazuje, že není zamčený pro nic za nic. Dříve bylo možné normálně vejít dovnitř, udělat si pár fotek a vypadnout. Dnes to vypadá na placené prohlídky s pevným harmonogramem. No problem. Když srovnám vyhlídku z Cornštejnu s tou, na které jsme my, máme tu lepší. Marušce se zde líbí a Štěpánka bez otálení leze po úzkých stupech v šikmé kládě do věže.

K poledni už moc nechybí. Jsme celkem pomalí, do sklípku máme přijet mezi 17 a 18h a čas oběda se blíží. Stačí škrtnout Vysočany se serpentinami u Želetavky a střihnout to rovnou na Bítov k Rumburakovi. Vím, že mají otevřeno a že mají dobrou baštu. Dokonce hodně bašty a společnost to zanedlouho pocítí. Naopak vyhlídku od Rumburaka v tomto konkrétním případě asi ne. Jestliže je každou celou hodinu prohlídka, naznačuje to, že bychom se mohli zdržet ve věži delší dobu při nějakém výkladu.

Jako byl Cornštejn zpestřením jižního břehu, sjezd do Chvalatické zátoky je zpestřením toho jižního. Pochopitelně tam od Chvalatic nesjíždíme po žluté, ale využijeme normální slušnou cestu na druhé straně potůčku. Zátoka je dnes posledním možným posezením u vranovské nádrže. To je využito měrou, kterou jsem ani nečekal. Předchozí večer byl asi dost náročný, slunce hřeje, břehy omývá průzračná voda, kolem ševelí listí ve svých nejlepších podzimních barvách, kolem jen lesy, žádné silnice, žádná trať, žádná lidská činnost, klid, můžeme spáááá…

Přese všechno stíháme. Zbytek cesty je poměrně rychlý a poblíž jsou dvě vyhlídky, které dát můžeme a nemusíme. Je možné se zbytkem cesty manipulovat tak, abychom příjezd ke sklípku mezi těch 17 až 18h opravdu napasovali. Teď třeba vybírám raději asfaltovou cestičku k Zálesí. Je to rychlejší, vyhneme se tím podmáčené polňačce ve vyústění žluté turistické nahoře a navíc tak nenutím Laďku (popř. Marušku) k nějakému dlouhému chození. Ve chvíli příjezdu do Lukova si klidně lze udělat zajížďku k vyhlídce. Nejsme tak pomalí. Maruška se bohužel rozhodne zajížďku vynechat, Laďka ji doprovází (tuto vyhlídku už zná z dřívějška) tak tedy se Štěpánkou a Norbertem.

Vyhlídka je na vysokém útesu nad Dyjí. Pokoušet se shora sjet až k ní by byl celkem blbý nápad: Když cokoliv selže, tak poletíte z útesu pěkně dlouho, než po nějakých 100 metrech konečně dopadnete. Poslední metry určitě pěšky. Výšce odpovídá i výhled. Zanedlouho se vracíme a míříme k Podmolí. V Podmolí čeká Laďka, Maruška, Scotty + třeba Radek Stojaspal či Petr Přibyl. Krom toho tam čeká zabíjačka. Doufejme, že tentokrát je z opravdových prasat. Ministři jsou poslední dobou špatně vykrmení a chvíli potrvá, než se zpraví.

Dál už bych cestu do Chvalovic při této sestavě po těch kilometrech tipoval tak na hodinu. K mému překvapení panuje ve skupině všeobecná chuť k jídlu. Navzdory obřímu nášupu u Rumburaka. Něco malého si také dám a příjezd tipuji víc k 18. hodině. Konečně se z této až příliš hromadné akce utrhneme a valíme dál. Protože míříme přes Šobes, je jedna vyhlídka v ceně cesty. Pak už jen nejkratší spojení na Šatov a ke sklípku. Už žádné moc velké kopce a skutečně se do ohlášeného času celkem v klidu napasujeme.

Ochutnávka byla hodně dobrá. Podrobný a poutavý výklad byl proložen otevřením nečekaného množství archívních lahví. Pro představu i Ryzlink Rýnský 2001, 2002. Současně však s ukázkou mnohem mladší směsi, která dokázala chutí a vůní konkurovat. Vysvětlením hojnosti může být návaznost další skupiny. Svým způsobem perfektní řešení, protože my sami toho zase tak moc vypít nesmíme. Můžeme ještě něco sníst a občerstvení lze také jedině pochválit.

Celý ten průběh byla klika vzhledem k dalším událostem: Už je dávno tma. Po ochutnávce vysvětluji bezpečnou cestu domů a neprozřetelně ji ukážu na mapě. Neprozřetelně proto, že v naší těsné blízkosti se nachází rovná nudle státní silnice mířící rovně ke Znojmu. Prakticky hlavní tah Praha – Vídeň… Jsou chvíle, kdy se mi cyklistika tak úplně nelíbí. Například když za temné noci jedu po státovce a zezadu hlídám skupinu ne 100% střízlivých kámošů. Naštěstí je jízda bez nějakého viditelného ovlivnění – byť po cestě, na kterou bych nemusel táhnout ani abstinenty za bílého dne. Mám v takových situacích trošku defenzivní přístup, takže můj dozor asi není dvakrát příjemný. Budiž bandě k dobru, že za těchto okolností přímé pokyny poslouchali. Prostě blízko krajnice, žádné uhýbání vlevo, po přejetí horizontu zvlášť majzla, netrhat se, zadní světla, přední světla atd. Za chvíli už jsme zpět u Scottyho.

Neděle

Dozvídám se, že noc byla v klidu a žádná pařba se tentokrát nekonala. Po cca 70 km byla chuť hlavně na měkoučký vyhřátý pelíšek. Laďka si dnes už konečně může obout cyklistickou botu – což je pro její zlomený prst zpevněním ne nepodobným sádře.

Původním záměrem byl výběr z Jevišovic nebo Jaroslavic. Echo, že by to mělo být na 3 hoďky obě vyjížďky škrtá. Navíc se přece jen nechávám ukecat na Podyjí. Neukáži Sealsfieldův kámen. Je velmi blízko, ale komplikuje další cestu. Místo toho lze navštívit po přejezdu Havranického kopce vyhlídku na Šobes i s bunkrem. Překvapením byl právě ten bunkr. O něm sice vím, ale teprve teď jsem strčil nos dovnitř a zjistil, že vnitřek má za sebou nějakou údržbu.

Vyškrtneme tak návštěvu historického Znojma. Ne, že by nebyla fajn, ale tento výlet má být takový relaxační. Ne se za každou cenu hnát z jednoho místa na druhé. Když se nad tím zamýšlím, stihli jsme se v rámci výletu podívat na spoustu míst. Nejdelší dobu nakonec strávíme na Liščí.

Obavy ohledně stavování jsou zbytečné. Dlabeme na Hradišti dle chuti. Dnešní výlet měl o dost víc, než 3 hoďky. Už jen svižná cesta domů a hezké přátelské loučení po dobře stráveném víkendu.