Ne né já už nemusím, já už ho vidím

Datum: 19.12.2010
Autor: Mapař

V příjemných -12°C doufám, že tatínkové dezertují od vánočních příprav na vyjížďku. Po chvíli čekání na Aralce se skutečně objevuje první (a jak se později ukáže, jedinný) parťák. Je jím Drahoš.

Přece jen je ten povrch cest takový, že návrhy tras se točí spíše okolo silnic. Zatímco navrhuji Claryho kříž, Drahoš přichází s trasou přes Přímětice a Olbramkostel na Šumnou. Proč ne? Po obvyklé akademické čtvrthodince tedy zamíříme k terénní odbočce na Přímětice, ale nakonec stejně jedeme na Cíňák.

Protože je v takovém případě cíl jasný, tak cestou ani do žádné hospody nezapadáme. I když nehrneme žádné tempo, pak na cestě bez zastávek se přesunujeme poměrně rychle a zanedlouho jsme u Břečkova. Ač je Drahoš oblečen jinak teple, cestou ho postihuje nejběžnější prokletí zimních cyklistů – zima na prsty. Asi dost citelná, protože se rozhoduje otočit.

Ale žádná křeč. Domů to není moc daleko, cesty dobré a v Břečkově se tedy rozejdem. Nedorazit ten Claryho kříž by byla škoda a krom toho je už vhodné trochu zasáhnout ohledně váhy. Mám tak o kilo až dvě nad obvyklým intervalem. Pokračuji tedy k Onšovu a ke kříži. Dnešní podmínky udělaly z Claryho kříže poměrně lehký cíl. Dokonce i po odbočení na polňačku jsem zakufroval tak možná jednou či dvakrát, a to ještě díky své technické neohrabanosti.

Vybaluji foťák a vidím, že den se bude měnit. Začal typicky hnusným zimním dopolednem, ale na západě vidím trhliny v mracích. Zde budou zanedlouho. V klidu si vybírám záběry a po pár desítkách minut slyším kroky jiného návštěvníka vyhlídky. Mrknu tedy na přístupovou cestu. Nikde nikdo. Zvuk jde odněkud víc z lesa.

Jo, návštěvník! Mám necelých 30 metrů za zadkem stádo divočáků. Tohle zdaleka není první takové setkání, ale je tím prvním, při kterém mám foťák v ruce. Pokouším se tedy „ulovit“ prasátka jdoucí mezi stromy. Zdá se to být na pohodu, ale přece jen jsem přijal zmizení toho posledního s jistým pocitem úlevy. Vypadalo by to jistě velmi fotogenicky, kdyby prasátka pobíhala pod křížem, na kterém se zoufale držím já. Ale byla to jen prasátka na cestě a jistě i prasátkovsky plachá.

Když o pár minut později konečně sbalím foťák a vracím se k Onšovu, potkám 2 myslivce. Jejich jezevčíci klepou kosu tak, že by se zubatá mohla schovat. Jen se s nimi pozdravím a o setkání se zvěří ani neceknu. Ještě to tak, aby mi před vánocemi zastřelili zlaté prasátko.

Čeká mě už jen pohodový návrat přes Šobes.