 |  |  |  |
 |  | ||
Datum: 25.06.2011
Autor: Mapař
Už by to chtělo výlet někam jinam než jen do České Kanady, nebo do Břeclavi. Když si odmyslím Rakousko, pak zbývá už jen údolí Oslavy, Chvojnice, nebo Macocha. První dvě jsou zbytečně blízko. Zato na Macoše jsem už nějakou dobu nebyl. Proč jsem tam vlastně tak dlouho nezajel? Aha. Protože je tak daleko. Jednu cestu jsem kdysi změřil na cca 115 km. Neznamená to, že bych za den ujel 230. Znamená to jen, že jsem si z Brna do Znojma pomohl vlakem.
Dopolední počasí žádný delší výlet tak úplně nepodbízí. Trochu si rozšířím obzory pohledem na aktuální radarová data a jedu. Ty zdejší mraky jsou jen krátkodobý lokální výkyv. Přesto mě před Těšeticemi trochu znepokojuje, když se z toho krátkodobého lokálního výkyvu spouští blesky. Pamatuji si, jak jsem při podjíždění vedení vysokého napětí zrychlil v obavách, že by do těch trčících stožárů mohlo šlehnout a z VVN by se tak rázem stalo EVN (extra vysoké napětí).
Během cesty do Hostěradic se počasí uklidňuje. V souladu s daty na radaru a směrem větru jdou ty nejhorší mraky někam do hajzlu (respektive na Pálavu) a přes Miroslav už pokračuji za slušného polojasného počasí. Ani vedro, ani zima, vítr je, ale boční a přiměřený.
Cestou jsem předjel nějakého chlapíka na silničním kole. Když jsem tuším v Miroslavi dával orientační zastávku, ocitá se ten chlapík opět přede mnou. Máme v této chvíli stejný směr. Po pár kilometrech ho opět dohoním a o kousek předjedu. Za několika křižovatkami se ohlédnu a ukazuje se … že pořád máme stejnou cestu. Nakonec ho mám za zády, tak ho nechám předjet a zahákuji se do závětří. Dneska toho budu mít ještě dost a nejsem žádná dostihová kobyla. Takto si alespoň trochu odpočinu. Mimoto je možné, že člověk pohybující se v těchto končinách směřuje do Brna stejně jako já. Třeba si udělal dopolední trénink.
Dlouho, předlouho jedu za ním. Ještě přes Dolní Kounice tak profrčím způsobem, o jakém by se mi při samostatné orientaci nemohlo ani zdát. Teprve v Mělčanech se ukáže, že pojedeme jinam. Zhruba si totiž trasu pamatuji, tak po odbočení toho chlapíka doleva zastavím a mrknu na mapu. Není důvod k zajíždění někam na Silůvky. Valím na Ořechov, Nebovidy, Moravany a pak … na tamto město.
Proč na Moravany? Protože z jejich východního okraje vede cesta skrz jednu z mála děr v systému dálnic a jiných betonových monster na jižním okraji Brna. Cesta tak zhruba šířky signálky prochází podjezdem pod dálnicí. Kousek na druhé straně je restaurace se zahrádkou. Pouvažuji o obědě, mrknu na hodinky, natlačím do sebe zmrzlinu a jedu dál.
Už to Brno moc neznám. Vlastně jsem ho neznal nikdy. Během studií na VUT jsem se seznámil s cestou od kolejí na pár kateder a to tak bylo vše. V první fázi jde o to, dostat se někam pod Špilas. Zřejmě je mé bloudění moc nápadné a znenadání mám u sebe staršího cyklistu. Pár menších zavazedel na kole. Buďto také výletník, nebo někam na ryby, nebo něco takového. Možná ty ryby. Je takový pohodář a tohle by docela odpovídalo. Poradí mi zkratku od krematoria do centra. Tak tedy hurá ke krematoriu.
Od centra jsem to už nějak trefil. Stačilo pár pohledů na mapu a pro sichr ještě pár dotazů a jedu po velmi dobré cyklostezce kolem řeky na Bílovice. Poté už v podstatě není co řešit. Recept je jednoduchý: Až před Blansko podél Svratky a pak odbočit doprava a držet se Punkvy. Kus za Adamovem akorát zastavuji v jedné letní restauraci u řeky na pití. Už se přiznám, že jsem se ohledně toho piva nějak otrkal. Dávám si proto půllitr jakési 14-ti stupňové kvasinkové speciality. S určitým pocitem znovuožití pak dorazím zbytek cesty.
K mému zklamání je na horním můstku Macochy uvelebená jakási dvojice výběrčích. Uděláme to jinak: Když už jsem tady, tak si sestoupím na dolní můstek, ať si tu propast taky trochu užiji. Banány mám pořád v batohu, hodně vody mám sebou také a navíc napitý jsem. Na tomhle místě tak budu mít čisté skóre: 0,- Kč. Pár fotek z dolního můstku a v klídku se přesunuji zpátky nahoru, abych se nabaštil a napil. Pátá minula. Jen se tak ohlédnu na horní můstek Macochy a on je … PRÁZDNÝ. Žádní výběrčí, jejich stolek a židličky pryč. Zřejmě jim v 17:00 padla, sbalili vercajk a šli se povyrazit (někam jinam). Využiji toho k pár dalším záběrům ještě včas. Poté si toho totiž všimnou i ostatní návštěvníci.
V ten moment se vykašlu na přírodní scenérie a fotím dav hrnoucí se na můstek. K mému překvapení je na Macoše větší množství cizinců, než malé. Všude samá ruština. Z můstku jsem se již odklidil a jen chvíli zevluji opodál v naději na skvělý záběr utržené plošiny narvané lidmi, jak letí na dno Macochy. Ale nic. Bude potřeba ještě pár let počkat, až to trochu zkoroduje.
| | | |
| | ||
Cestou zpět si v letní restauraci dám další půllitr té kvasinkové speciality, klobásku, dvoje Horalky a valím dál. Někde před Adamovem už mi zbývá buď cesta do Brna (pojede-li vlak) nebo těch posledních 100 kiláků. V té chvíli se střídám s dnes již druhým cyklistou na silničce aniž by to znamenalo nějakou brutálně rychlou jízdu. Ale je to takto pohodlnější. V Brně se tentokrát trefuji docela dobře a využiji blahodárný vliv tramvají. Ne, že bych tímhle způsobem přepravoval kolo, ale koleje mi prozradí cestu pod Špilas. Někde tam se to sbíhá vše a nedaleko je i hlavní nádraží.
Skutečně se potřebuji zeptat až někde v centru u pěší zóny. Tady jsou koleje všude, takže z nich už moc nevyčtu. Ukazuje se, že jsem před tím dojel až do samého srdce města. Do míst, kterými jsem kdysi chodil na autobus ke Grandu. Za chvilku jsem v budově hlavního nádraží. Je něco kolem 20h. U pokladen se rozhodne.
„Nějaký nejbližší spoj do Znojma s možností přepravy kola?“
Paní pokladní to v mžiku zadá k vyhledání a oznamuje domnělý výsledek:
„Dneska se už do Znojma nedostanete.“
No nic, když nejede žádný osobák do Znojma, tak si udělám osobák vlastní. Cca 230 km na kole za jediný den. Únikový východ z Brna tentokrát trefím lehce. Přejedu Bobravu, dostanu se z Dolních Kounic a jsem opět v naprosto přehledném volném prostoru. Slunce zapadá. Už ani z daleka nemám takový tah, jako na začátku cesty. Blikačka je zapnutá. Stavuji se na třešně a položené kolo s rozsvícenou blikačkou na chvíli vyleká jiného pozorného cyklistu. Výhled na mě, jak spokojeně trhám třešně, byl totiž zakrytý větvemi.
V pouzdře fotoaparátu mám náhradní baterie, tak se nebojím naplno využít dobrodiní pořádného světla. Abych byl takto unavený a ještě nic neviděl, mi přijde trochu blbé. Ještě před Miroslaví tak zmerčím třeba lovící sovu, která mi v zápalu boje div neskončila pod kolem.
Kilometry ubíhají pomalu. Pomaleji, než jsem zvyklý. Původní domněnka, že budu doma do 23h, se ukazuje docela srandovní. Ale v Hostěradicích je jasné alespoň to, že se paní pokladní na hlavním nádraží podstatně zmýlila. Poté už cesta buď ubíhá svižněji, nebo přestávám vnímat čas. Poslední větší rozhodování je tak Suchohrdlích: Cokoliv, jen ne žádný větší kopec.
Přes Kuchařovice a Červeňák (železniční most) se dostávám celkem bez problémů domů po nejdelší cestě, jakou jsem na kole za jediný den podnikl. A to jako vítěz nad sudičkou. Ještě není půlnoc.
V neděli se ani nepokusím dorazit na sraz vyjížďky. Jen si odpoledne zajdu na houby. S výjimkou kuřátek zatím skoro nic není.