turecká anabáze

Datum: 13.09.2011
Autor: Marta 

Tak vás zdravím a dám se do toho zase po částech. Uvidím, co notebook vydrží.

Vrátila jsem se do života, ze závěrečné autobusové klimatizace jsem byla vyřízená. Ale stačily nakrájené syrové brambory na čelo - dvakrát přes noc (recept maminky z doby mého mládí) a jsem jak na novém světě. Z korespondence s některými účastníky jsem zjistila, že zdaleka nejsem sama a také ne nejhůř. Má to ovšem jednu výhodu. Absolutní nechuť k jakémukoliv jídlu a hned 4 kg dole. Takže to vlastně prospělo.

Zájezd byl prima, ani dálka nevadila, protože na trase se jednou spí a to v obou směrech. Pak existují také zastávky, kdy se můžeme projít a pořádně protáhnout.

V pokynech které jsme dostaly 10 dní před odjezdem a požadovaly nastoupení v Břeclavi, bylo mapkou vyobrazeno nástupní místo u čerpací stanice SHELL. Ta je tak asi 7 km od města. Zjistily jsme si vlak z Břeclavi do Ladné - je to 1 zastávka, ovšem odtud přes kilometr pěšo a to po frekventované silnici. V závěru přelézání svodidel od horního přemostění abychom se dostaly na správnou stranu dálnice. Jakýsi průvodce od jiné cestovky, která tam také zastavuje a zřejmě se ještě neorientoval v obličejích svých pasažérů se ptal, zda jedeme do Řecka. Když zjistil, odkud kráčíme, tak nás pochválil slovy, že jsme ocelové holky.

Nástup byl možný také v Brně, ovšem opět na dálnici a to by bylo ještě komplikovanější. Bylo by dobře, kdyby CK uváděla místo Brna Brno-dálnice. Usnadňují si nástupy. Příště si musíme zjistit detaily kolem nástupů. Byl to můj 5. zájezd s Mayerem, ale po tomto startu to nemíním opakovat.

Když autobus přijel, byl to nějaký super nový typ a první čeho jsme si všimly, bylo dost místa na nohy. Snad ještě lepší než v dřívějších Karosách. Bylo nám jako v pokojíčku. Za námi i před námi seděla dobrá společnost. Jsem s nimi v kontaktu a užily jsme si legrace. To se také cení. Žádní fňukálkové, vždy nad věcí, atd. Cesta ubíhala, měly jsme naprosto skvělou průvodkyni. I když to byla dívka tak něco kolem 25 let, znalosti naprosto úžasné, všechno s patra a ani po organizační stránce se nedá vůbec nic vytknout!

Po prohlídce Budapešti (naposled jsem tam byla více jak před 20 lety a tedy osvěžení přišlo vhod), jsme se ubytovaly další den pokračovala trasa směrem přes Srbsko a Bulharsko do Istanbulu. Tam jsme byly ráno. První příležitost jsem dostala ještě na jižní hranici Bulharska, kdy jsem při vystupování z autobusu zakopla o trčící dlaždici (nikomu jinému se to nepodařilo) a rozplácla se na zem. Jen trochu odřené koleno. Zřejmě je mi souzeno vystřídat výsadky ze všech dopravních prostředků. Ale z letadla by to bylo nejhorší. Musím to promyslet. Pak následovalo ubytování v Istanbulu a celý den byl před námi.

Pořád píšu tvrdé Y, protože mluvím za sebe a moji spolucestující. Takže abych vás nevyděsila!

K pobřeží jsme dojely tramvají. Mají tam systém žetonů, které se dopředu v trafice koupí a dají se do turniketů. Jinudy se na nástupiště nedostane. Samotná tramvaj je také docela zážitek. To proti nim je u nás vysoká kultura cestování.

Tam je to systém kdo z koho. Po prohlídce první mešity jsme měly jako bonus projížďku lodí po Bosporu. Průvodkyně, aby mohla provést výklad, měla vždy v každém místě najatého jejich člověka, který to jakousi licencí jistí a přitom je zticha. Překládání by bylo daleko zdlouhavější a tak vlastně je to nejlepší systém. Tentokrát to byl Turek, který nás měl také zavést k lodi na tu projížďku. O jejich úrovni svědčí to, že to nemohl najít a ani nevěděl, s kterou lodí máme jet. Že prý i jemu musí nejdříve někdo pomoct!!! No - výsledek?

Odpluli jsme. Byla to fantazie. Obeplouvaly jsme oba břehy - evropský i asijský a ten druhý už skoro při západu slunce. Pohled na dva mosty, které spojují Evropu a Asii - byl úchvatný. A co těch minaretů. Na lodi jsme dost hýřily, několikrát jejich skvělý čaj v malých skleničkách typického tulipánového tvaru.

Turci také hlavně čajují, nikoliv kafují. Ráno už jich sedí plno u hospůdek na ulici a vydrží při čaji snad celý den. Tady bych řekla, že v tomto mají větší úroveň než my. U nás by to neobstálo. Ideálem v takových typech hospod by u nás byla závěrečná rvačka. Zapomněla jsem říct, že jsme ještě ten den navštívily 2 bazary. Jeden s kořením, kde to bylo úžasně barevné a vonělo to a druhý - klasický.

4. den se postupovalo podle programu. Tedy dvě nejslavnější mešity Hagia Sofia a Modrá mešita. Navíc kdo chtěl, mohl ještě do tzv. cisterny, nad kterou dříve stávala basilika. Je to podzemní nádrž na vodu, dnes jsou tam ve vodě i rybky a prochází se po betonových chodnících mezi sloupy. Působí to až velebně.

Vzhledem k akustice se tam pořádají i hudební akce. Toto jsem viděla na Martinově webu, protože když se vraceli z Pamíru, měli mezipřistání v Istanbulu a celý den do dalšího odletu na prohlídku. Tak jsem vlastně na stejných místech byla 19 dní po něm.

No, ale zjistila jsem, že mě Alláh moc nemá rád. Připravil mi další příležitost. V modré mešitě (jak víte, musí se v nich zouvat) byla pestrobarevná kobercovina plynule přetažená i přes sokl, který tak moc nebyl vidět. U vchodu dost tlačenice, uvnitř mírné přítmí a moje bosá noha zakopla o sokl. Ovšem malíček už byl za rohem soklu. Nejdříve mě polilo horko, jak jsem se lekla, protože mi od prostředního článku šlo prst vytočit téměř do pravého úhlu.

Nevím, jestli nějaká předtucha, ale měla jsem u sebe cívku s leukoplastí! Tak jsem si udělala ze sousedního prstu ve skutečnosti dlahu a spojila je dohromady.

Zdá se, že šlo o vykloubení, chodit se s tím dalo. Odchodila jsem celý zájezd s jedinou výjimkou. Travertinové terasy v Pamukkale je možno scházet dolů vodou, není to nijak prudké. Ovšem musí se také zout. To bych nemohla. Bota mi to musela držet hezky pohromadě.

Z Istanbulu jsme odjížděly večer a přejezd na mostě z Evropy do Asie byl famózní. Pustili nám na plné pecky dramatickou skladbu Dobytí ráje (s kterou teď přistávalo i obří letadlo Lufthansy v Praze). Autobus jen duněl. Ještě teď mám při vzpomínce husí kůži. Na to se nedá zapomenout, jaký dojem to v člověku vyvolá. Byl to skvělý nápad. A tak jsme jely dobývat asijský ráj. Ubytované jsme byly ve městečku Giselcamli (dlouho jsem se název učila). Nejbližší větší místo se jmenuje Kusadasi a to už na mapě je. Dá se orientovat i podle toho, že jsme proti sobě měly už ostrov Samos, který patří Řecku. Takže jsme byly u Egejského moře. Hotel s výhledem na vodu a 7 nocí.

4 volné dny u moře, samozřejmě ne v jednom sledu. Mezitím výlety. Historické areály jsou ohromující, kam se hrabe Řím a celá Itálie. To snad ani nejde popsat. V místech velice podrobný výklad od průvodkyně, ovšem to bych si musela nahrávat, abych si to všechno pamatovala. Když pominu dál legendu o jeskyni sedmispáčů - tak je to zkrátka větší díra do kopce. Snad prominou. Naproti tomu na vrcholku Slavičího vrchu je Dům Panny Marie, kde údajně měla žít na konci svého života. Poblíž jsou 3 stromy, kde na ohnutých větvích jsou navázána psaníčka s osobním přáním každého anebo i bez napsaného - prostě jen něco přivázaného. Vypadá to jako bavlněná stěna. Až všechno dopíšu, přiložím i pár fotek.

Pamukkale je asi dostatečně známé. Tyto travertinové kaskády, kde byla původně i jezírka, působí zajímavě. Někteří účastníci, kteří Pamukkale navštívili před x lety si jezírka ještě pamatují, propagační materiály je ukazují také. Ovšem realita je už jiná. Kdysi tam postavili hotely a všelijakými přívody (pro vodu atd.) narušili systém a jezírka jsou fuč. Než se tato unikátní přírodní lokalita dostala na seznam UNESCO, hotely sice museli zbourat, ale ostatní už nefunguje tak jako předtím. To co se chodí dolů pěšky vodou, tak i ta voda je částečně přiváděná.

No následovaly další obrovské areály. V některých zachovalá divadla, stadion obrovských rozměrů, někde tomu pro představivost trochu pomohli tím, že zkompletovali sloupy a vytvořili částečnou podobu původní stavby. Trója byla odkrytá víceméně náhodou a vrstvení staveb je takové, že existuje Trója 1,2,3 a tuším až 9. Jde o vrstvy NAD sebou. Pergamon je také známý. Vím, že jsme kdysi navštívili i Pergamon muzeum v Berlíně. To je ale jen část a kopie.

No a teď ještě v našem miniměstečku, kde jsme měly ubytování 7 nocí. Aniž bychom tušily, že se jedná jen o 1 den v týdnu a to pondělí, dostaly jsme se na trh. V životě jsem tak obrovský trh neviděla. Bylo to na hlavní ulici a každá, která z ní odbočovala, byla také tržištěm. Tolik barev, ovoce, zeleniny ale i jiných věcí - a to velmi levných! Zamilovala jsem se do smlouvání. Průvodkyně nám řekla pravidla a fungovalo to docela dobře. Každý prodejce, který nemá na zboží uvedenou cenu, tak smlouvání očekává. Jinak je to pro něj nuda a protějšek není žádný zákazník. Ceny prý sdělují s vysokým nasazením. Ve skutečnosti jsou ochotni jít až na jednu třetinu. Zákazník musí nechat prodejce vyřknout cenu, buď s ní pak souhlasí, nebo ne. Jakmile už cenu řeknu já, považuje se to za definitivní a dál smlouvat není slušné. Byla to docela zábava a výsledkem bylo, že jsem z Turecka odjížděla s těžším zavazadlem, než jsem jela tam. Nebylo to ale vždy o množství. Samotné věci někdy byly těžší a jedna k druhé - a je to.

Dále jsme se ve městečku jeden den navečer přichomejtly k fotbalu. To probíhá tak, že vynesou velkou obrazovku před hospodu, posbírají všechny dostupné židle a pánové zasednou. Ten hlahol potom. Židle bývají i potažené až k zemi látkou a s uvázanou stuhou dozadu. Vypadá to skoro jak zámecký inventář. Hrály 2 Istanbulské kluby a vzpomněly jsme si, že v jednom z nich hraje Baroš a Ujfaluši. No a taky jo. Když jsme je zahlédly na obrazovce a nahlas řekly jejich jména, šéf hospody přinesl židle a zasedly jsme k těm fandům. Pak když se znovu objevil třeba Baroš, tak takový mladík vedle mě - očividně fandil tomu klubu, se ke mě otočil, zařval Baroš, vystartoval, sundal tričko, začal s ním mávat a pak znovu dosedl. Ne že by nás fotbal až tak bral, ale protože nebylo daleko do konce druhého poločasu, vydržely jsme - ze slušnosti. Mám také nafocené.

Předposlední den byl přejezd do Sofie, nocleh a dopoledne ještě prohlídka města. Při procházení kolem prezidentského paláce jsme viděly plno těžkooděnců, srocené davy, které připomínaly akce anarchistů u nás a po návratu domů jsem slyšela, že skutečně v Sofii jsou nějaké nepokoje. Ale to je dnes všude a skoro na denním pořádku.

Přejezd k nám byl přes noc a na dálnici nás vypustili před půl pátou ráno. Takže ještě za úplné tmy. Tentokrát putování na vlak bylo o trochu delší, protože jsme byly na opačné straně dálnice a bylo ji nutno horní cestou přejít, opět přelézt svodidla. Na cestu vůbec vidět nebylo. Do třetice (čekala jsem co se ještě do třetice přihodí) jsem kolečkem cestovního zavazadla najela na něco tak, že mi kolečko odešlo a jela jsem jen pomocí jednoho. Druhým rohem jsem ve skutečnosti brzdila! Svaly na ruce pěkně dodatečně bolely, žebra mám snad od toho tahu pootočená (ale už se to vyrovnává) a celou cestu na všechny světové strany jsem proklínala Mayera za jeho vstřícnost zajet kolem 6-7 km pro nás do Břeclavi.

Poznatky z cesty jsem kanceláři poslala. Nejdříve jsem chválila - a bylo co - výhrady jsem měla pouze k nástupu a výstupu., Kdyby v katalogu bylo napsáno, že můžeme nastoupit v Brně při dálnici a ne jenom Brno (to je jistě rozdíl), tak bych se poohlédla jinde, nebo našla jiné řešení. Toto jsme se dozvěděly až v pokynech, které přišly pár dní před nástupem. Pořád je u nás zákazník až druhořadý, prachy dostali a zájemců je zřejmě pořád dost.

Zkrátka poučení pro příště - zjistit podrobnosti. Teď už to není aktuální a za nějakou dobu to bude spíš legrace. Já musím ještě tak 3 týdny dopřát noze klid bez terénních pochodů, abych měla jistotu, že je to v pořádku. No a protože jsem s tím nikde nebyla a zdravotníky neobtěžovala, ministr Heger by měl určitě ze mě radost. Není nad samoléčbu.