dvě vyjížďky

Datum: 16.10.2011
Autor: Mapař

V páteční večer přichází mailem pozvání na nedělní vyjížďku. Je to milé, je to laskavé a děje se to přesně tím způsobem … který jsem vždy docela kritizoval. Pozvání? OK, jedině pro a díky za tu snahu. Nestandardní místo a čas? To už je horší. Nasměrovat tu pozvánku na devátou k Dyji, je o jednu starost míň. Tam se možná sejde těch pár pozvaných lidí, ale sejdou se tam i s těmi pardy, kteří v tom mailovém adresáři byli jaksi opominuti. Mohu připomenout hlasování, které bylo nabídnuto několika desítkám členů cyklo-klubu (dohledané kontakty) a několik jednotlivců pod hrozbou pověšení na internetovém pranýři skutečně odpovědělo.

Ale dobře. Ta půlhodina mezi plánovanými odjezdy mi dává prostor k nějaké akci.

V sobotu neřeším a dám si jen maličký okruh přes Želetavku. Dnes to moc neláká k najíždění kilometrů. Spíš trochu lesů, navštívit nějaké vyhlídky atd.

Plán na nedělní ráno je jednoduchý: Dojet k Dyji, informovat účastníky a přijet s nimi na Aralku. To je ona půlhodina mezi odjezdy.

Realita nedělního rána je ještě jednodušší: Dojet k Dyji, zjistit že všichni přítomní na svolanou vyjížďku dlabou a tudíž se na Aralku … nehnat.

Jakkoliv toto rozhodnutí vypadá logicky, budu ho proklínat už pár okamžiků po výjezdu, kdy dolů do Gránic jedeme kolem muzea. Asi mě uchlácholil počet účastníků (je nás 7) a předpoklad, že v takové grupě budeme spíš jezdit a ne si něco dokazovat. Když pod Hradištěm pár desítek sekund nasazuji spadlý řetěz a vzápětí urychlím dojezd nahoru použitím kousku asfaltu, už se s nikým nesetkám. Evidentně z toho několik desítek metrů dlouhého stoupání terénem vede červí díra na nějaký „techničtější“ úsek.

Bývaly doby, kdy se na nedělní vyjížďky jezdilo i s dětmi. Dnes už by rodiče asi nechtěli riskovat, že se na nedělní jejich ratolesti střetnou s Klingony.

Hodinky. Je 9:35. Druhá skupina je na cestě neznámo kam. Nejklasičtější směr z Aralky je do Gránic, nejklasičtější směr v Gránicích jsou Citonice. Zajedu tedy Gránicemi až téměř k Citonicím a zastavím v místech, kde se od hlavní cesty odděluje stezka na vrchol serpentiny. I tak by to chtělo nápovědu. Jako přítel na telefonu je vybrán Radek, protože se ve svolávání angažoval a mohl by tedy být s nimi.

Tak tohle úplně nevyšlo, ale dostávám cenný kontakt. Přezdívka: Woody.

Další telefonát už povede přímo k věci – do Lukova. Příjezd bude téměř určitě od střelnice, ale jako programátor zvyklý zaříznout jakoukoliv chybu už v jejím zárodku volím stanoviště, ze kterého lze kontrolovat všechny 3 příjezdové cesty od východu. Z podobného důvodu zde může být ten bunkr vedle.

Setkáváme se vzápětí. Předchozí trasa vedla přes hájenku, Králův stolec, Andělský mlýn a Střelnici. „Velká asfaltová“ se tedy nekonala. Vzápětí zapadneme do lesa a pokračujeme na Lukov, Břečkov a Lesnou. Dnes je to skutečně takové normální příjemné svezení. O jedinou výjimku se postarali těžaři nedaleko Lesné. Tam by to bez nedalekých kolejí prakticky nešlo.

Kolem rybníku Vlkov přijíždíme na Olbramkostel, pak na Kravsko, Mramotice a Přímětice. Dalo by se říci, normální trasa dávných vyjížděk. Sice to dnes profrčíme bez nějakých větších zastávek, ale na pivko si zajdeme ve Znojmě. Sice už jen ve dvou, ale aspoň s chutí.