putování za bahnem

Datum: 11.12.2011
Autor: Mapař

V Jaroslavicích ještě ověřuji, zda mají v neděli normálně otevřeno. Je to poměrně nová restaurace, ve které možná nikdo z vyjížďkářů nebyl. Na zpáteční cestě se mi ještě podaří sehnat jelítkový prejt a láhev odrůdy Pálava. Jen taková pidivyjížďka, abych si udělal chuť na zítřek.

V neděli je účast prakticky na úrovni dávných ročníků nedělních vyjížděk. Jestli se nás tam sejde 11, jak jinak to popsat, že ano? Je zde i náznak, že by se v tomto podniku po letech mohla objevit mladá krev – se Scottym přijíždí Petra. Naopak zamrzel první průšvih už na startu: Scotty startuje na punč, zbytek skupiny na Jevišovice. Když tak lovím v paměti, vyhrabu sice nějaké vzpomínky na předvánoční svařáky, ale to bývalo při dojezdu. Kolem deváté mi to přijde zbytečně brzy i na tvrďáka.

Dobře. Směr by měl být Pavlovi znám – nebyl. První telefonát dostávám ve chvíli, kdy se hrabu přes pole ze Znojma. Další má, tuším Radek. Scotty je u Obří hlavy… První návrh místa srazu je školní statek v Příměticich, ale reálně se sejdem až v Únanově. Tam také bohužel proběhne první (úmyslné) dělení. Petra je v současnosti asi víc zvyklá na silničku a horské kolo s drhnoucí kotoučovou si krom seřízení žádá trochu zvyk. Škoda, protože dnes je po dlouhé době konečně slunce a je tu se skupinou, která nejede nějaké brutality. Mohlo to být fajn.

My 3 máme hodně velké zpoždění. I když je sraz dohodnut na Lapikusu, čas je takový, že tomu už moc nevěřím. Jakmile jsou tedy Scotty a Radek na strojích a Petra ujíždí na vlastní vyjížďku, nestarám se a řadím kvalt. Nic hrozného. Je možné se mnou jet, ale vyhlídková jízda to není.

Vím, že Lapikus by měl být někde na sever za kopcem a trochu doleva. Krátce po přejetí kopce tedy zabočím doleva a doufám, že je to ta správná cesta. Omyl vydržel jednotky minut. Tohle bylo doleva až moc. Aktivuji tedy GPS Pro (mozek, slunce, a možná ještě letmo mrknout do mapy). Lapikus je na sever a nemusím hledat přímo zříceninu. Stačí „najít“ údolí. To fakt nemám šanci minout. Využiji nejbližší odbočku. Ta po několika stech metrech nabídne volby „do prava“ a „do leva“. Před sebou uslyším hlasy. Rovně na sever. Takové blbosti, jako jsou cesty, mě nezajímají. Za chvilku jsme zase téměř pohromadě – jen s tím, že krom Scottyho chybí i Radek.

Někteří možná znáte pěšinku, která tvoří traverz údolím. Za normálních okolností se dá na většině míst docela dobře jet. Dnešek nepředstavoval normální okolnosti. Půda na severním svahu byla kvalitně zmrzlá a kluzká. I tak k Mašůvkám nějak projedeme/doklopýtáme a napojíme se na cyklistickou 5264.

První větší stopka je po výjezdu na silničku Jevišovice – Vevčice. Je zde hromada slisovaných balíků slámy, která by možná stála za fotku shora, ale ukazuje se, že v této kolmé stěně je docela problém se něčeho chytit na jistotu. Na jistotu proto pokračujeme do hospody u zámku. Na samém okraji Jevišovic, brutálně blízko gulášku a pivíčku, vidím další případ nepohlavního rozmnožování dělením. I když Scotty s Radkem nakonec dorazí až k nám do hospody, téhle grupě prostě není dáno být kompletní.

Zpáteční cesta už je bez nějakého většího šachování. Takovým prvním postřehem je, že po chlastu by se fakt nemělo jezdit. Takto zpětně si uvědomuji, že po třech pivech jsem se na schodech snažil sjíždět i věci, na které bych se jinak vybod. Druhý postřeh: Zaznamenán drobný návrat závodnických choutek ve skupině, kdy příjezd ke Kocandě probíhal ne úplně tradičním tempem.