 | |||
Datum: 21.08.2026
Autor: Mapař
Para leer el artículo en español, utilice el enlace "Versión en español" del menú de la izquierda.
Kompletní fotky https://photos.app.goo.gl/VY96rmKThExoUVwE8
Kompletní popisy fotek popisy.txt
Zatím byli pod námi žraloci. Teď už konečně dochází na piraně. Pod námi jsou lesy ideální pro hardcore reality show. O přežití by šlo doslova a v některých letech by se možná našel výherce.
Původní plán byl krásný několikadenní trek s píďaty Šumavou. Stany, spacáky, málo profláklé úseky, bivakovací nocoviště, kterých je tam dostatek. Neprošlo to doma. Budu se muset spokojit s Andami v Peru. Cestovka je ta samá, jako dříve. Také Alpina.
Kamera směřující přímo dolů chvíli zachytí pravděpodobně Rio Negro, než veškeré identifikační body v terénu opět pohltí lesy. Ale abych nezveličoval: V některých oblastech bylo jasně patrné, co i s takovouto divočinou dokáže udělat člověk.
Konečně se terén zvedá a přelétáme Andy. Tichý oceán u Limy je v nízkém oparu vlivem teplého chlapečka (El Niño), který povrchovou teplotu zdejších vod pozvedl o více, než 5°C.
Po téměř 12-ti hodinách letu z Paříže a předchozím letu z Prahy se nevyspalá skupina 16-ti zombíků vyklátí z letadla. Přelet od Limy do Huarazu je až další den. Dá-li se to tak nazvat. Na pár hodin přejíždíme 11-ti miliónovou Limu z letiště do hotelu. Nedovedu si úplně představit zdejší autoškolu. Český řidič by zde měl ještě menší životnost, než ruský pěšák na Ukrajině. Zde zhruba platí: "Kdo troubí, ten jede."
V centru pak i necvičené oko rozeznává ženy v pracovním oděvu, aby jejich zákazníci přesně věděli, do čeho jdou. Tomu říkám ochrana spotřebitele.
| |||
Budíček bude v krásných 11:00 ... středoevropského letního času. Tady z toho holt odečítáme 7 hodin. Na letišti v Limě nastává osvěžující branná hra s QR kódy při odbavování zavazadel a mladí technici si přijdou na své při luštění, proč skenery označily některá zavazadla jako nadrozměr. Být nejvyšším, tak vím přesně, co bych udělal: Na straně přivrácené k Zemi vyrobil vymazlenou sluneční bouři (která dřív či později stejně nastane) se slovy "budiž blackout". Ať se ti haranti trochu vzpamatují a obnoví se jejich posvátná bázeň před silami skutečného světa.
Během místního přeletu do Huarazu vidím v uličce za sebou vozík s boxy na občerstvení. Říkám si, že to snad nemůže být pravda. Ale byla. Posádka na letecké piditrase stihla rozvážku jídla a pití. Zapomněl jsem se podívat zda na to měli obuté tretry.
V Huarazu už čeká malý hotel Galaxie s měkkým pelíškem. V zemi běží předvolební agitka, kde se propagují jednotliví kandidáti. Zde vidím, že mezi kandidáty je i jakýsi Hitler.
Na rozdíl od Limy je Huaráz považován za bezpečný. Pozadím pro tento stav je prý to, že místní vytvořili domobranu a pokud tam došlo k nějakému přepadení, tak útočník zmizel a byl zmizelý.
Zde z výšky cca 3000 metrů uděláme pár aklimatizačních výletů. Ještě tento den si po dobrém obědě jdeme na takovou sranda vycházku nad město. Trochu si uhladím aklimatizační cestičku 250 mg Diluranu. Dobrý tip od Alpiny a dobrá pomoc od Kytičky. Hned je cítit, že to hlavě uleví. Když pak při výstupu trochu "protáhnu potrubí", cítím se nahoře ve zdejší suché krajině jako na Řeckém pobřeží. 3,5 km výšky úplně zmizelo, přestože pod námi máme jako na dlani Huaráz položený ve 3000 metrech.
 |  | ||
Společná snídaně není z nejrychlejších. Jdeme si pro ni do stánků nad tržnicí. Porce ovocných nápojů byly macaté, chicharrón už méně. Nemohu sloužit detaily o poloze tržiště. Kdybych ve zdejší zástavbě vystrčil nos z hotelu, tak už se v životě neuvidíme. Už se těším do jednoduché, přehledné divočiny. Orientace podle slunce je v poledne závislá na ročním období. Jsme na jižní polokouli mezi obratníky. Část naší zimy zde může být slunce směrem na jih, ale většinou (včetně doby našeho výletu) ukazuje polední slunce na sever.
Je tu silná tlačenka na stažení elektronických map do mobilu. Snad budou stačit ty vytištěné. Když kliknu na link (ne, že bych tu měl nabíječku na mobil), tak mě to hodí na přihlášení přes účty u nějakých pičičmundů (seznamu, googlu a ještě pár dalších). Taky ten přístup znamená, že bych měl zapnuté informace o poloze. Provozovatelům GPS a všem, co se jim koukají přes rameno je naprosté prd do toho, kde zrovna jsem.
Prozatím je další aklimatizační trek. Tentokrát trochu popojedeme a vyběhneme do 3,7.
Nahoře se dozvídáme, že "cesta je cíl". Laguna je rybníček z větší části zarostlý rákosem. U něj se pase ovečka a pár psů trpělivě čeká na nějaký žvanec. Jeden z nich má na pravé straně odseknutý kus tváře a nejspíš v těch místech přišel i o pár zubů. Bez kvalitní stravy asi skončí jako menu svých parťáků. Pro toho, kdo je zde v pohodě, by 4 a něco málo mělo být OK.
Opět zde míjíme holčičku vybírající mýtné. Má v kýblu s vodou limonády a přes cestu natáhla provázek. Beru ji jako roztomilou tím spíš, že mým jediným občerstvením při výstupu bylo půl litru Inca-Coly. Za 3 soly beru jednu malou flašku Coca-Coly a děvče celé šťastné dává pryč provázek.
Netrvá dlouho a čekáme na místní bus. Okolo Huarazu jezdí dodávky pro přepravu cestujících. Řidič v protisměru vidí naši velkou skupinu (ani se tam všichni nevejdeme) a otáčí. I hledání míst k sezení je flexibilnější, než by člověk z našich končin čekal a do auta se dostane většina z naší 17-ti členné skupiny. Při ceně 3 soly za osobu jsme někde v řádu 20-ti korun.
Ten den se později ukáže, že sehnat kerosin do vařiče není taková sranda, jak to vypadalo při odpovědi na dotaz. Také zde je určitý problém se sháněním nějakého (jakéhokoliv) pevného podpalovače na zapálení paliva. Náhradní řešení? Budu doufat, že nafta bude ve čtyřech tisících hořet podobně jako v Rumunsku ve dvou. A podpalovač? Urvu trochu suché trávy (která by sama o sobě na zapalování nafty stěží stačila), vymáchám ji v naftě nastříkané do misky vařiče, zapálím, narvu zpět do té misky a to kurňa musí zahořet.
 |  |  |  |
 |  | ||
Je poslední z příměstských výstupů. Vede k předinským památkám. Procházíme okrajovou zástavbou ve stylu východního Slovenska. Místy je kombinovaná s pastvinami. Něco z památek je volně přístupné a pokud jde o zbytek: Vrátný je přítomen jen proto, aby řekl, že v pondělí je zavřeno. Podobné je to i u druhého areálu nedaleko.
Zbývá poslední bod. Termální lázně Monterrey: https://mapy.com/cs/turisticka?source=osm&id=129835237&x=-77.5360945&y=-9.4688200&z=19. Původně měly být na začátku vycházku, ale Kuba rozumně usoudil, že je blbost jít nejdřív do lázní a pak se táhnout do kopce. Takže se na konci výletu nějakou dobu rochníme a pak se konečně dostanu k naftě.
 | |||
V 11:45 středoevropského letního času vstáváme a nasedáme do přistaveného busu. Snídaně bude u oslíkářů. Odjezd byl tak brzy, protože se k branám parku jede ne úplně rychle. Silnici si opravdu nespletete se švýcarskou asfaltkou k turistické atrakci. 20 čísel od kola můžete často vidět prudký sráz dolů. Stěna na druhé straně také nebudí důvěru a občas objíždíme uvolněný balvan. Podle toho, jak nás míjí ostatní řidiči, jde zřejmě o velmi věřící národ.
Údolí pod námi je docela zelené s hojností pěstovaných plodin. Hodně kraviček a jiných domácích mazlíčků. Jediná vada na kráse: Vzhledem k všeobecnému suchu v těchto polohách to asi bude hojně dotované zdejšími ledovci.
Konečně jsme u oslíkářů a bran národního parku. Na vstupu se vyplňuje mimo jiné číslo pasu. Asi aby šlo správně identifikovat ty cizince, kteří to tak nějak nedají.
Po snídaní konečně vycházíme. Oslíci s nákladem vyrážejí později a cestou nás předcházejí. Nesou mi nemalou část bagáže a já pro ně nesu trochu mrkve. V závěru, kdy podél potoka vystoupáme asi kilák, se s nimi a bagáží zase setkáváme a přes oslíkáře posílám mrkev. Zas takový grand, abych to nesl až na konec treku, nejsem. V ideálním světě by po tvrdé práci trávili podzim života pospolu na zelených pastvinách v klidu a bezpečí. V reálném ... ať si užijí, dokud mohou.
Jsem v cíli poněkud rozklepaný. Naberu vodu a začnu si vařit téměř hned. Zítra se má vycházet ve 14:00 našeho času, takže budu měkouš, který místo tůrování vlastního vařiče využije horkou vodu od oslíkářů. Asi ráno nezbude, než požvýkat trochu původní přísady do Coca-Coly. Bývá snaha dorazit do cíle brzo i proto, že deště obvykle bývají odpoledne.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 | |||
Neprobudily mě hodinky, ale šramot v sousedních stanech. Expresní snídaně spočívá v kombinaci dezinfikované vody, proteinové směsi a ovesných vloček. Ve stanu oslíkářů je převařená voda, takže po zalití pytlíku lze předstírat uvařenou polévku. Lepší, než takto ráno vařit a ještě lepší je nechat si ji k večernímu vaření.
Další cesta vede krásnými pastvinami, kde v míru žijí pospolu krávy, oslíci a koně. Když se přiblížíme k vyhlídce na jezero, u cesty stojí jeden oslík. Vypadá, že by nebyl proti nějakému kontaktu. V tu chvíli mám možnost vidět efekt dvou rozdílných přístupů:
Kolega přede mnou se pokusí oslíka pohladit. Oslík ucukne a odmítá se o tom bavit. Co se stalo? Člověk je pro býložravce predátor a existuje dost variant doteků, které jsou vlastně lovecký chvat. Počínaje láskyplným obejmutím kolem krku. Zkoušet to na něčem silnějším, než jste vy, je na dobrou pojistku.
Ten samý oslík, jiný přístup: Když někoho potkáte, co se dělá jako první? ... OK, ale jak pozdravíte oslíka? Tím samým způsobem, který jste jistě mnohokrát použili. Stačí sestoupit z teoretických výšin. Nechcete řvát na druhou stranu ulice ani někde v davu mávat rukama jak větrným mlýnem. V takovém případě jste s ním srovnali možnosti a pozdravíte tím samým způsobem jako on. Při očním kontaktu kývnete hlavou. Tím mu vyjádříte určitou úctu a lze popojet. Už víme, že ruce ne. Blízký vztah si vyjadřují dotykem čumáky. Odhadoval bych, že se to podobá našemu podání ruky. Nos úplně riskovat nechci. Ćelo na čelo stačí.
Naznačím přiblížení hlavou. Nikam se necpu. Rozhodnutí je na něm. Oslíci jsou známí taktici, kteří se rozmýšlejí jako v té bajce o dvou hromadách sena. Tady to působí, že asi ne, tak se pomalu obracím... A v tu chvíli pozitivní emoce a touha po kontaktu přebila obavy. Přišel, přitiskl mi čelo na čelo a po malé chvíli už neprotestuje ani proti jemnému masírování zad.
Po dalším kusu cesty se dostáváme k serpentinám, na jejichž vrcholku (ten už leží mezi 4,1 a 4,2) je rozbočka mezi možností přidat ještě jedno jezero a únikovým východem do kempu. Mám už v sobě 2 Dilurany, tak nechci řešit co dál, když mě zase rozbolí hlava. Kemp bude stačit. Tím spíš, že z druhé strany to začíná jistit průjem. Boční přítok nebyl tak křišťálově čistý, jak jsem se domníval.
V kempu je neskutečné vedro. Okamžitě stavím stan proto, abych se nemusel smažit na slunci.
Hláška na dobrou noc je geniální: "Dejte si všechno do stanu. V noci tu chodí krávy a jak je něco zpocené a slané, tak to tahají a olizují." Ráno se jeden z kolegů přesvědčí, že se nejedná o zdejší latinu. Nevím proč krávy ukájejí své potřeby takto složitě, když mohou turistům napřímo provést osobní hygienu svým velkým hřejivým jazykem.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
Opět budíček v 5:30 a odchod v 7. Tušit tohle, tak snad sáhnu po nějakém all-inclusive zahrnující šnorchlování s barevnými rybičkami. Ale je pravda, že poblíž rovníku moc jiných možností není. V 6 ráno blik a je den, v 18 blik a je noc. Do té doby už máte být připraveni, protože co chcete dělat ve tmě?
Dnešek bude založený na přechodu sedla v 4750 metrech. Na startu tedy do sebe kopnu jeden Diluran a cestou přehodnotím tempo. Nemohu se tu s nikým honit ze dvou důvodů. Přesměrováním více kyslíku do svalů bych to s tou výškou dost pokoušel. Za druhé by tělo jelo převážně na metabolismus cukrů. Kde by je při mé stravě bralo, ví bůh.
Otevírají se výhledy na okolní hory a necelé 2 hodiny po odchodu je už konec blízko. Sedlo je přede mnou a dostávám se tam nepatrnou chvíli před průvodem oslíků s našimi zavazadly. Až pak někdy v noci uslyším jejich hýkání, bude to milovaný zvuk pomoci v těchto horách.
Vstupujeme do údolí na severní straně sedla. Je dost zčernalé a Tito popisuje, jak ho přede dvěma týdny nějaký turista se svojí neopatrností zapálil. Sestupová trasa je mnohem rozvláčnější, než náš předchozí výstup a v opačném směru si to představovat nechci. Nakonec dojdeme k údolní planině s hojností skotu, koní a oslů. Působí to zde jako malý ráj, nebýt znalosti pozadí. Chovatel sem pustí mladé kusy a tak po třech letech si je sesbírá na porážku. Nabízí se otázka, zda je stahuje i z vyšších partií. Je docela dobře možné, že zdejší kusy vytvářejí oddělenou komunitu.
Konečně nalézáme tábor a naše čtyřnohé přátele.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  | ||
Narvu spacák do batohu. Oslík to bude mít zase o něco lehčí. Scházíme dolů k autobusu krásným živým údolím a najednou odbočujeme nahoru. To znamená, že já s tím narvanějším batohem.
Já x osel - 1 : 1.
Po pěkném plahočení nahoru nacházíme stánky s občerstvením a bus. Po sendvičích s avokádem, pár kusech Inca-Coly a pivu vypadá svět růžovější. Zajímavé, že ve stáncích vzdálených 1,5 metru byly Inca-Coly po čtyřech a pěti solech. U nás by to stánkaři svorně sjednotili na 6, ať zákazník nakupuje a neřeší blbiny.
Naši hrdinové už byli odvedeni. Loučím se s oslíkem, který zůstal.
Autobus nás má někam posunout. U státních silnic v horách zde zapomeňte na šířku a asfalt. Zde bude autobus po hranách útesu stoupat k průsmyku Portachuelo de Llanganuco v 4767 metrech, na druhé straně sjede do 3,9 a od silnice půjdeme na chatu Refugio Perú v 4675 metrech, kde strávíme noc. Zatím jedeme a svahy pod prašným okrajem silnice přímo vybízejí naklonit se ke skále ve snaze odlehčit vnější kolo. Na protějším svahu v dálce vidíme krpál, který budeme stoupat.
Řidič zastavuje přímo u vlezu na turistickou cestu (https://mapy.com/cs/letecka?source=osm&id=1283942529&x=-77.6105852&y=-9.0476024&z=19). Stačí sejít kousek k potoku, ve stánku si ještě dát pivo a rovnou valit nahoru. I zdejší cesta je značena hnědě. Ona ta chata musí být nějakým způsobem zásobena. 5 sestupujících oslíků míjím.
Cestou nahoru se trháme. Trasa je jasná, tak to nijak nevadí a každý může jet podle svého. Ve snaze využít tukový metabolismus a chránit CNS škrtím výkon, jak to jde. Pár lidí mě předchází, jeden místní dost brutálním rozdílem rychlosti. Kolem mě nikdo a domnívám se, že jsem někde na chvostu. Nahoře uvědoměle hlásím Kubovi, že za mnou ještě jeden člověk je. Kuba mě opraví, že asi 11.
Chata je luxusnější, než by člověk v bezmála 4,7 čekal. Obložené zdivo, teplíčko, sprchy, postele s dekami, polopenze, možnost koupit nějaké nápoje. V pokoji s námi jsou horolezci, co budou vstávat o půlnoci. Možná půjdou na Pisco, pokud to nejsou vyloženě tvrďáci, co se chtějí drápat nad 6.
Snídaně bude v 6:30 a odchod v 7:30 - podle fronty na záchod.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
Kolem jedné hodiny zjišťuji, že se možná nebudou stát fronty na záchody. Jen na ten jeden s toaletním papírem. Ale do rána je doplněno. Starají se zde o to dobře. Horolezci mezitím odešli.
Na snídani příjemně překvapí určitá umírněnost. Jogurt a sladké oříšky, pečivo, máslo, marmeláda, čaje, káva... Prostě takové ty věci, na které je po ránu chuť.
O půl osmé vyrážíme stoupat dolů. Vzácně jsme pohromadě, protože není takový problém v kamenné suti kolem ledovcového jezera odbočit někam do pryč. Tito jde jako poslední a hlídá, aby tu nikdo nezůstal. Terén není z nejsnazších. Přímo u vody došlo i na chycení kamene a přehoupnutí se přes něj, aby na druhé straně mohl na něco šlápnout a vyhnul se koupačce. V dobách, kdy tam napadne sníh, bývá ta cesta zavřená. O takové uzávěrce bych se asi nehádal.
Ale dobré. Vyhrabeme se z toho ledovcového nadělení. Na dalším úseku traverzu si občas připadám jako v autobuse na zdejší silničce v serpentinách. Na jednom nepřehledném úseku Tito volá, že už jsme moc nahoře. V zákrytu vede do prava správná cesta. Nakonec vystoupáme do takové maximálky 4850 metrů a pozvolna klesáme a těšíme se na 69. Osprchovaní jsme ze včerejšího večera, tak už se jen rozpočítat:
"první - druhý"
"první - druhý"
"Moment."
"Co je?"
"69 je název laguny."
"Aha."
Laguna má krásnou tyrkysově modrou barvu. Nějakou dobu je kochačka. Na břehu je dost lidí a ne úplně malý podíl tvoří Evropané (nebudu přímo říkat Evropanky). Tím, jak je sobota, je zde možná plněji, než jindy. Zajímavé výjevy vidím při sestupu. Na sobě mám maximálně trenky a tričko, abych v tom vedru nechcípl. Míjím nějaké zdejší, kteří se zřejmě oblékli na rakouskou čtyřtisícovku. Péřovka a ještě černá, aby se jó zahřáli. Horská služba asi musí přes noc odklízet z cesty dost bezvládných těl. Laguna je přitom jen asi 7 km od silnice. Převýšení kolem 700 m.
V obchůdku u vstupu prodávají řadu nápojů, langoše a další jídla. Lze se proto po treku dát fyzicky a psychicky docela do kupy. Zanedlouho přejíždíme do Huarazu. Zastavujeme se u památníku Československé expedice na Huascarán, která zde byla v roce 1970 zasypána kamennou lavinou.
Úkol na zítřek: Nakoupit mrkev.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  | |
Původní plány na lázně a bůhví co všechno jdou stranou. Převážně odpočíváme na pokoji, případně si plníme panděra v místních restauracích. Věřím, že dostat se do lázní chodbou v hotelu a dveřmi na konci, tak je to trochu jiné. Kolegu bohužel zdravotní problémy sundávají z druhého treku.
V místních obchůdcích nakupuji suvenýry tak, aby z nich byl užitek a malí supermani se s nimi v kopcích moc nenadřeli.
V 5:00 s budovatelským nadšením nasedáme do busu. Nastává přejezd k dalšímu, tentokrát 5-ti dennímu treku. V té chvíli ještě nevíme o možné optimalizaci posledního dne.
Přesun nás zavede na solidní asfaltku vedoucí náhorními planinami s častým stoupáním a klesáním. Cestu trochu protáhne objíždění jedné zavřené vesnice, na jednom místě je trochu těsné předjíždění cisterny. Projíždíme krajinou bez jedinného stromu, což je stejně fotogenické, jako děsivé. Stačí se zamyslet, kde budete v nekonečné pampě hledat vodu.
Na snídani se stavujeme v poslední větší obci před výsadkem. Vyřízení jednoduchých objednávek zde není z nejrychlejších. Pokud by podobným způsobem fungoval i nedaleký měděný důl, tak odběratel asi uteče.
Odbočka k mědi: Ruda se odesílá ke zpracování do Ćíny. Plundrovat si to zde za nějaký bakšiš není nic moc.
Konečně se dostáváme na výchozí pozici před sedlem Cacanapunta. Jsou zde oslíkáři i oslíci. Oproti předpokladu i koně. Zde to totiž zvýšenou měrou funguje tak, že oslíkáři se své svěřence ani nepokouší honit pěšky a jedou na koni. Sám jsem ale viděl, že v nejobtížnějších úsecích sesedají.
Jak už jsme všichni aklimatizovaní, tak celkem rychle vyběhneme do sedla ve 4,7. Objevují se zde kondoři, což je prima příležitost dostat některého na kartu. Pod horou je zrzavé jezero Pucacocha, potok, mokřady, travnatá pláň s množstvím skotu. Daleko na obzoru se ukazuje nějaký požár, ale jako na zavolanou nevypadají mraky jako nadýchané letní obláčky. Opravdu lépe se nezdržovat a dorazit zbytek cesty do tábora. Průvod malých čtyřnohých supermanů potkáváme tentokrát až krátce před táborem. Podobně jako na prvním treku, i tentokrát mám pro ně zdravé překvapení. Snad ho oslíkáři v pořádku předají.
Konečně se rozhoří MSR benziňák s naftovou tryskou. To zapalování nafty ve 4,2 není nic moc. Tím nastává ta správná chvíle aby mraky vydaly své tajemství a do vaření začaly bubnovat kroupy. Naštěstí zde máme vařící/jídelní stan. Něco jako společenskou místnost. Za stálého krupobití a kleteb se přesunu do něj, abych ho obratem vyudil při novém zažehávání vařiče.
Zítra si přispíme. Odchod bude v 8h.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  | ||
Dnešní balící procedura má lidštější termíny. Míříme dlouhým údolím do sedla, přičemž se dostaneme z 4,2 do 4,6 a pak dolů do tábora v jezerní kotlině. Respektive je to jedna ze dvou variant. Od sedla se totiž dá dojít k lagunám nad ním. Protože zítřek má být náročnější, posílám laguny do háje a volím lehčí variantu. Nemalá část skupiny se odštěpila se mnou a díky spoustě časové vaty se hned drobíme. V sedle je za vlhkých let nějaké jezírko, ale to je dnes beznadějně vyschlé. Začínám klesat. Informace byla: "Jak je vidět jezero, tak doleva. Tábor je na břehu."
Potíž je v tom, že klesám a klesám a znepokojivě dlouho není vidět jezero. Nerad bych se z čista jasna vynořil v nějakém zdejším městečku. Rozkládající se kráva uprostřed cesty připomíná, jak to tu chodí.
Konečně vidím přelom, ze kterého jezero musí být vidět, pokud není vše špatně. Pěšina traverzuje prudkým svahem a zpoza zatáčky vystoupí 3 koně. První je asi jejich vůdce - útěkář. Má svázané přední nohy. Svoji pozici si zřejmě nevybudoval v ringu, protože ho i tak ochromeného zbývající 2 koně následují. Uhnu do svahu, kývnu a ukážu rukou, že cesta je jeho. K mému zděšení začne se svýma svázanýma nohama uhýbat tím prudkým svahem dolů. Asi ani nechci vědět, jaké má s lidmi zkušenosti. Naštěstí se mu podařilo sestoupit na rovinu, aniž by spadl a zranil se. Z cesty podobně sestoupil i druhý kůň. Teprve třetí strávil fakt, že je v bezpečí a prošel kolem mě. Ne, ty svázané nohy jsou vzpomínka o to těžší, že bych se s ním nejspíš dokázal dohodnout. Možná tak 4:1. Kůň není týpek, co donekonečna mele svou v nějaké hatmatilce, které podle jeho mínění rozumí celý svět. Naslouchá hlasu, sleduje gesta, snaží se reagovat.
Z ledovcově vypadající hrany je konečně vidět velké jezero. Odbočuji tedy na levou stranu a sestupuji kolem několika stavení. Jsou zde krávy, koně, muly i osli. Tábor by měl být na konci jezera u vody. Konečně zahlédnu žluté pytle i naše malé supermany. 2 z oslíků se obratem daří ukecat, aby si dopřáli masáž zad. Zaslouží si ji. Obratem stavím stan a dívám se po zdroji vody.
Prý normálně nabrat z jezera. V povodí tuny a tuny koláčů, rozkládající se kráva, jinde potůček protéká přes hovězí lebku, která na vybělení ještě nějakou dobu potřebuje. Do toho ve skupině padají hlášky, kdo se v jezeře koupal a co přesně si tam umyl. Vytáhnu nádobí, abych si připravil chutný vývar z koulí kolegů. Ne, kdyby sem přišel na inspekci hygienik, tak už ho rovnou doprovází koroner. To není pár roztomilých chlupáčků a breberek v restauraci. Tady se jede ve velkém.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  | ||
Část noci byla jasná. Zde, daleko od měst, mimořádně vynikla mléčná dráha. Pořád nemohu zapomenout na toho koně.
Ráno odcházíme v tradičních 7 hodin. Cesta kolem Siula Grande bude patřit k těm nejtěžším a to ani nemusíme lézt na vrchol. Obejdeme jezero od koncového ledovcového valu až k deltě přítoku a začneme pozvolna stoupat údolím. Vodní tok a jezírka na něm jsou až překvapivě živá. Jsme sice citelně nad 4000 metrů, ale zde v tropech je vliv ročních období minimální. Voda nezamrzá.
Mineme stavení, u kterého si jeden z kolegů zapomene foťák a pak se pro něj nemalý kus vrací. Mineme trojici jezer pod Siula Grande. Jsou o dost sevřenější, než jsem si představoval. Roztátý ledovec obnažil prudkou kamennou stěnu před jezerem. Joe by dnes měl sestup nejspíš těžší.
Zbývá poslední část výstupu do sedla. Není to tak dávno, co bylo řečeno, že na druhém treku nejsou technické úseky. No, nevím co je ten boční výstup úzkou pěšinou protínající prudký svah. Dostáváme se tak až na úroveň čela protějšího ledovce. Tahle cesta je pro oslíky pochopitelně neprůchodná a musí jinudy. Od tohoto bodu dál stoupáme, až se dostaneme k průsmyku Paso Siula, kde cedule říká 4810 metrů.
Od průsmyku vede poměrně schůdná cesta dolů. V dálce je vidět rozsáhlý ledovec zvaný Spící lev. Cestou bez potíží sestoupíme k zadrátované oblasti kolem jezera. Může to souviset s výběhy pro stáda. Zatímco mrtvoly krav už tak nějak rozdýchám, mrtvola muly se přece jen dotkne. Zatímco zadek je sežraný, hezká hlava se zdá nedotčená.
Po minutí jezera potkávám Kubu s kolou a někým místním. Nedaleko stojí oslíci, kteří sem pomáhají s nošením nápojů. Dolů je to prý peruánských 20 minut, tedy půl hodiny pro našince. Lapnu pár procházejících kolegů a jdu s nimi.
Oslíci už u žlutých pytlů nejsou. Je to zde nějaké organizovanější a kemp není hnědý. Nanejvýš se povede předat druhou várku mrkve oslíkářům. Snad se malí ušatí supermani pomějí. Zítra se odchází v 8 hodin.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
Ráno je mlhavé. Jako jediné tak porušuje tradici ranního azura. Z kempu opět stoupáme k průsmyku. Tentokrát lze vydechnout na jednoduché chodící cestě a ani průsmyk nebude moc vysoko. Jen asi 4,7. Je z něj dobrý výhled na ledovec Spící lev. Zajímavé, že skála v blízkosti ledovce se svojí popelavě šedou barvou liší od horniny níž. Podsouvá to dojem, že dlouhé působení ledovce s tou skálou něco provádělo. Například znemožňovalo růst lišejníků. Jenže ledovec mizí.
Ze sedla vede cesta k jasně patrné přehradní nádrži. I odshora je vidět, že je v ní výrazně méně vody, než bývá. Přehrada prý slouží k výrobě elektřiny.
sestup je pozvolný. Časem přibývá slunce a otepluje se. Na svazích se objevují alpaky značené růžovým flekem na čele. Uprostřed ostrého nepoddajného porostu přicházím o poslední zbytek toaletního papíru, což by mimo jiné komplikovalo zažehnutí vařiče. Naštěstí je na dnešek objednána večeře a ráno "nazdar, bazar".
U přehrady potkávám Tita. Cesty kolem nádrže jsou dvě a když je tak málo vody, lze použít spodní. Nejsem si jist, co má ten výběr dělat, protože na konci spodní cesty se stejně škrábeme někam nahoru. Nějaké ryby v přehradě být musí. Je zde cítit rybina.
Z vrcholku valu je vidět v údolí modrý stan v Camping Aguas Termales Viconga a zdejší cedule říká "termální prameny 1,7 km". Tím je to jasné a pro úplnou jistotu mohu sledovat stopy malých šikovných kopýtek. Neuvěřitelné, kudy dokázali sestoupit.
Po příchodu do tábora se snažím s oslíkem trochu sblížit, abych mu mohl dopřát malé wellness, ale odvrací se a odchází. Buď nemá s lidmi moc pozitivní zkušenosti, nebo mu jednoduše smrdím.
No nic. Tak stan, pivo, Inca-Cola a zase se začínám cítit jako člověk. Kde ještě, co ještě? Aha, zdejší termální koupel. Než se naději, je šest chlapů v bazénu o tvaru srdíčka. Docela bych věřil odhadu 45°C. Naštěstí projektant toho bazénu přemýšlel a jeho okraje lemuje vevnitř schod. Ten umožňuje zvednout se z vody zhruba po pás.
Na večeři má být skopové. Chudák alpaka.
V 19h se objevuje elektrická bouře. V holých kopcích, kde se není kam schovat, to zažít nechcete. Ani s vyhlídkou na kariéru šamana. Naštěstí stejně rychle zase odejde.
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 | |||
Je jasné mrazivé ráno. Co také chtít nad čtyřmi kilometry? Otevřu stan a malí supermani jsou zrovna na odchodu. Škoda, že se nepodařilo s nimi víc sblížit. Odjezd je v 11 hodin, což bohatě stačí na vyčvachtání v termálech.
Na svahu údolí se po cestě kymácí minibus. Nejprve kolují zvěsti, že řidič poslední schod k tábořišti nesjede a máme kus vynést batohy. Později se ukáže, že sjede, ale terén podsouvá otázku, zda to půjde i opačně. Řidič upevňuje část zavazadel na střeše a v duchu vidím zvedající se těžiště na houpavých cestách, kde z jedné strany bývá hodně hluboké NIC. Svůj stolitráč raději zbaběle narvu na sedadlo. Nasedat budeme nad prudkým stoupáním.
Jít ty uváděné 3 km pěšky by vlastně nebylo tak špatné ... Ale problém by to nevyřešilo. Podobná cesta následuje i dál. Když se pár kiláků před obcí s hotelem objevuje asfalt, pak by to s jistou naivitou mohlo znamenat úlevu. Reálně to znamená zrychlení.
Dostáváme se do obce Cajatambo, kde je hotel Tambo del Inca. Strávíme zde noc před přesunem do Limy. V hotelu konečně dochází na péřovky.
 |  | ||
V 6:30 vyjíždíme. Serpentinu za serpentinou se svah pod námi krátí a kamenitý svah nad námi naopak prodlužuje. Jsou to masy slepence, které u nás neexistují a nemohou existovat. Voda, zamrzání a rozmrzání by je roztrhalo na mraky. Někde kolem 2000 metrů se dostáváme do vlhčího vzduchu a horské vesničky s osvědčenou hospodou. Je zde nabídka snídaní. Neobvykle rychlá obsluha spolu s výzdobou prozrazuje, že hospoda není tak úplně peruánská. Je zde čínská hospodyně.
Cestou mraky houstnou. Blížíme se k prádelně "teplého chlapečka" El Niño. Pěstuje se zde cukrová třtina a mnoho dalších tropických plodin. Hodně lidí pracuje na poli a naživo vidím koně zapřaženého do pluhu. Napojíme se na Panamerickou dálnici podél největšího oceánu. Přející člověk by ji přál jistému Motoristovi na jeho spanilé jízdy. První dálniční retardér by ho z pouhého řidiče promptně povýšil na pilota.
Ani nemluvě o tom, že dál od Limy ta dálnice funguje v režimu normální silnice. Zapomeňte na mimoúrovňové křížení, připojovací pruhy a podobné dekadentní evropské nesmysly. Dálnice se napříč normálně přejíždí i přechází s jakýmkoliv vozidlem - třeba koňským povozem. Běžné jsou na ní velké cisterny vezoucí kyseliny.
Pobřeží je opakem nedalekých údolí. Většinou je zde regulérní poušť. Jen ojediněle špetky zeleně.
Po 200 kilometrech zástavba houstne, provoz se zpomaluje a překračujeme mlhavé hranice Limy. Během špičky si můžete naplno "vychutnat" její dopravní systém, kdy vzdálenost odpovídající trase Mašovice - Znojmo bych za ten čas dal nejmíň 2x na kole tak, že to vezmu pohodovou lesní cestou v Gránickém údolí. Poslední společná večeře je v Limě. Do Amsterdamu odlétáme v 17:30.
 |  |  |  |
 | |||